Rossiniho Lazebník sevillský je svým způsobem past. Měl by ho obloukem obejít ten, kdo nemá příliš smyslu pro humor. Záchytné body pro dynamizaci jevištních akcí v něm sice jsou, avšak právě s nimi se musí zacházet přeopatrně a s citem pro překvapivou pointu. Nabízí tedy mnoho, ale vyžaduje ještě víc. Měl by plynout jaksi samozřejmě, lehce, živě a zábavně, přitom precizně a s patřičným hudebním briem. Domnívám se, že některé komické opery a opery založené na konverzačním principu by měly být obecenstvu slovně srozumitelné. Lazebník tedy jedině v češtině – těch recitativů co tam je! Rosina ve své árii sděluje Almavivovi věci více než podstatné…!?

V Hudebním divadle Karlín proběhla 28. 6. 2018 premiéra Verdiho Nabucca. Soubor Státní opery Národního divadla v Praze představil nové nastudování oblíbeného titulu, kterým nahradil „dosluhující“ inscenaci z roku 1993 režiséra Karla Němce. Pro nastudování aktuální inscenace byl osloven úspěšný argentinský tenorista José Cura, který se v posledních letech rozhodl zúročit léta své pěvecké praxe jako režisér. Snad právě 

Státní opera uvedla jako jednu z posledních premiér před plánovanou rekonstrukcí Gounodovu operu Romeo a Julie. Toto dílo z roku 1867 je u nás méně známé, než Faust od stejného autora, a z formálního hlediska se může jevit až jako určitá napodobenina tohoto staršího úspěšného opusu. Podobně, jako ve Faustovi, nalezneme i zde velkou valčíkovou scénu, cavatinu zamilovaného tenora, posměšnou píseň

V Liberci pracují lidé, kteří jsou již na první pohled zapálení pro svou práci, a zdá se, že se jim vytvořená tvůrčí atmosféra, která sahá od krásně vánočně vyzdobeného divadla přes evidentně dobrou náladu všech zúčastněných na pódiu až po pozitivní energii proudící z orchestru řízeného Martinem Doubravským, daří přenášet i na sympatické a vděčné publikum. Dirigent nyní svou Aidu, kterou jsem s ním v Liberci slyšel již před dvanácti lety, posunul do zcela jiných sfér. Je hezké vidět umělecký

Nebývá zvykem, aby se "činoherní" režisér vyjádřil ke specifice režírování opery jako při předpremiérové besedě ve Státní opeře Martin Čičvák, který vtipně poukázal na to, že se operní hudbě zkrátka přizpůsobit musí, protože mu předurčuje temporytmus inscenace. Zejména mezihry jsou zrádné. V Macbethovi režíroval svou čtvrtou operu a řekla bych, že k ní postupně nalézá klíč.

Čtyři kantáty Bohuslava Martinů na texty Miroslava Bureše jsou nejen nádhernou hudbou, ale také velkým darem českým pěveckým sborům, které je rádi a často zpívají. Za zdánlivě snadnými partiturami...

Pražská komorní filharmonie uzavřela svou jedenáctou sezonu (25. 4.) smělým projektem - uvedením oratoria Gilgameš Bohuslava Martinů. S abonenty se tak náročným a dokonalým způsobem rozloučil ve funkci šéfdirigenta Jiří Bělohlávek.