Dnes podruhé byla vyhlášena Cena Jiřího Bělohlávka pro umělce do třiceti let. Získal ji dirigent Robert Kružík, kterému cenu předala během open air koncertu České filharmonie na zámku Sychrov manželka Jiřího Bělohlávka Anna Fejérová.

Nebylo výjimkou, že do vyhlášení nouzového stavu dirigoval Robert Kružík ať už v koncertních sálech či operních domech hned několikrát za týden. Novinkou a určitě velkým krokem jeho kariéry je, že se od září stane šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. A přidejme ještě jednu čerstvou zprávu – je letošním držitelem Ceny Jiřího Bělohlávka.

Základem alternativního programu festivalu Pražské jaro 2020 se stane jedenáct koncertů, které budou živě přenášeny z pódií pěti pražských koncertních síní a jedné brněnské. „Ze Spojených států zahraje exkluzivně pro diváky Pražského jara sólový recitál kanadský houslista James Ehnes. Dále se diváci mohou těšit na záznamy legendárních festivalových koncertů uplynulých dekád, program budeme průběžně doplňovat,“ uvádí ředitel festivalu Roman Bělor. Všechny koncerty bude možné bezplatně sledovat na webových stránkách festivalu, vybrané koncerty zprostředkuje Česká televize a Český rozhlas.

Mezinárodní festival Janáček Brno se v příštím roce uskuteční už posedmé, a to ve dnech 28. září – 16. října 2020. Dramaturgicky se bude dotýkat zejména uměleckého rozkvětu na přelomu 19. a 20. století a hledání nových cest v hudebním výrazu děl operních i instrumentálních. Jednou z hlavních idejí janáčkovského bienále je představení různých inscenačních pohledů na skladatelovo dílo v podání českých i zahraničních souborů.

Růžový kavalír, přepůvabná, sršatá i sentimentální komická opera Richarda Strausse, patří k těm dílům, která se na našich jevištích objevují opravdu velmi zřídka. V Brně jej viděli před šestatřiceti lety pod taktovkou Jiřího Pinkase a za režie Ilji Hylase. V hledišti jsem zahlédla pana Richarda Nováka, který byl tenkrát svérázným baronem Ochsem a tehdejší Žofii Jaroslavu Janskou, která se střídala s Natálií Romanovou. Hráli tehdy v českém překladu režiséra Karla Jerneka. Růžový kavalír je  konverzační opera a velmi u ní záleží na srozumitelnosti replik, které jsou neskonale trefné. Přesto, že chápu tendenci k téměř výlučnému uvádění oper v originálním jazyce libreta, nemohu se ubránit pocitu, že kdyby čeští diváci více rozuměli těm vtipným jemnostem úžasného Hofmannsthalova textu, cítili by se jistě mnohem lépe. Opera je to velmi dlouhá a titulky nad jevištěm obecenstvu přece jenom značně omezují jeho bezprostřední divadelní vnímání. Musím se přiznat, že v tomto případě bych se přikláněla k paličskému řešení a použila bych ve prospěch konciznější divadelnosti večera odlehčující „elegantní škrty“. Ano, myslím to naprosto vážně.

Většina koncertů šestnáctého ročníku Svatováclavského hudební festivalu se sice odehraje mezi 3. a 28. zářím, ale kompletní program organizátoři zveřejňují už teď. Festival letos nabídne například novodobé premiéry, koncerty interpretů BBC New Generation Artists, Poznaňské filharmonie nebo svých rezidenčních souborů Collegium 1704, Collegium Marianum a Českého filharmonického sboru Brno.

Uplynulý rok znamenal pro soubor Janáčkovy opery NdB návrat do opraveného domovského divadla. S ním se do Janáčkova divadla vrátily i úspěšné inscenace Modrovousův hrad/Očekávání, Láska na dálku či Epos o Gilgamešovi/Dido a Aeneas. V nové sezoně, jejíž program právě zveřejnilo brněnské Národní divadlo, připravil jeho operní soubor hned pět premiér.

Baletní skvost, Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského, opět zdobí repertoár brněnského Národního divadla. Ačkoliv plakátové upoutávky nabízejí provokativní baletku v růžových silonových punčochách a vysokých podpatcích na dně zbídačeného vypuštěného bazénu, obnovené Labutí, které se na jeviště vrátilo v rámci stoletého výročí prvního uvedení, se nese v klasickém duchu. Tato skutečnost je také jednou z jeho mála deviz.

Z dětství se mi vybavuje kreslený vtip Vladimíra Renčína, kdy Libušino poselstvo přichází oznámit vyvolenému českému knížeti radostnou zvěst a bezradně se ptá páru volů zapřažených do pluhu, který z nich je Přemysl. Během premiéry Smetanovy slavnostní opery v Národním divadle Brno jsem měl podobné pocity. Režisér Jiří Heřman a jeho inscenační tým přikročil k Libuši obdobným způsobem, tedy primárně kritickým. Dokonce bychom mohli říci, že přes Wenzigovu 

Janáčkova opera Národního divadla Brno se po úspěšné inscenaci Gounodova Fausta a Markéty vrací do prostor pavilonu P na Brněnském výstavišti, aby zde operou Libuše Bedřicha Smetany oslavila vznik samostatného československého státu. Právě této zásadní události našich dějin je věnována první operní premiéra této sezóny v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a hudebním nastudování dirigenta Roberta Kružíka.