Zahájení nové sezóny v Divadle na Vídeňce (Theater an der Wien) bylo již od prvního pohledu plné příslibů – nejstarší dosud dochovaná opera Rappresentatione di Anima et di Corpo od Emilia de’ Cavalieriho v nastudování prvotřídního světového ansámblu Il giardino armonico pod vedením Giovanniho Antoniniho, k tomu výborný sbor Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortnera, a to vše navíc v režii Roberta Carsena, který patří mezi nejoceňovanější režiséry světa. Ostatně jeho Káťa Kabanová stále patří mezi nejpozoruhodnější inscenace Janáčkova díla doposud. Přesto stál před Carsenem nelehký úkol – ačkoliv totiž libreto Agostina Manniho patří k literárním skvostům přelomu 16. a 17. století, jeho poselství o naprostém zavrhnutí pozemských radostí (nebo spíše jakási jeho rigorózní direktivnost) již pravděpodobně mezi lidmi tolik nerezonuje. Na druhou stranu otázky o původu a smyslu života, o jeho dobrém vedení, či naopak marnosti a zbytečném utrpení jsou dnes stejně tak živé, jako byly před čtyřmi stoletími. A právě těmito otázkami začíná Carsen své vyprávění.

Jedním z nejsympatičtějších projevů zdravého sebevědomí je schopnost s klidem přiznat slabou stránku nebo ukázat, co se nepovedlo. I Osud je vedle Janáčkových pozdějších geniálních dramat tím, co se spíše nepovedlo. Vedení jednoho z nejlepších festivalů u nás jej přesto postavilo do centra pozornosti a zahájilo s ním letošní ročník – Janáček Brno 2020. Jistě, Janáček napsal omezený počet oper a s Jenůfou a dalšími osvedčenými kusy si dramaturgie věčně nevystačí, na druhou stranu Dvořákova Praha letos zahajovala Novosvětskou a Violoncellovým koncertem h moll. Ocenění a velký dík pořadatelům za odvahu riskovat je tedy na místě – a s ohledem na současnou dobu smekám i za to, že vydrželi s nervy a celou inscenaci se zapojením zahraničního týmu dovedli do úspěšného konce.

Letošní ročník festivalu Janáček Brno zahájí inscenace opery Osud Leoše Janáčka. Režie se ujal mezinárodně uznávaný Kanaďan Robert Carsen, který před čtyřmi lety uvedl v Brně svoji inscenaci Káti Kabanové. Tři z vás mohou získat po dvou vstupenkách na druhou premiéru, která se koná v úterý 29. září v Janáčkově divadle. Odpovědi na soutěžní otázku zasílejte do neděle 27. září na adresu michaela@muzikus.cz.

Jeho inscenace patří k těm divadelně hluboce přesvědčivým. Poprvé se českému publiku představil na festivalu Janáček Brno v roce 2016. Ke všeobecnému nadšení tu uvedl svou inscenaci Káti Kabanové, teď pro tentýž festival připravuje Osud.

Skladatel Erich Wolfgang Korngold (1897-1957), brněnský rodák, byl zázračným dítětem. Jeho otec Julius Korngold, který byl známým hudebním kritikem, si byl jeho talentu vědom a cílevědomě jej podporoval. Předlohou skladatelovy první opery Mrtvé město se stal román belgického autora Georga Rodenbacha Bruges-la-Morte (Das tote Brügge), který vyšel ve francouzštině roku 1892. Skladatel se setkal s jeho německým překladem ve svých devatenácti letech a spolu s otcem vytvořili libreto k opeře pod pseudonymem Paul Schott. Dvacátá léta, doba velkolepého rozkvětu moderního umění mezi dvěma světovými válkami, s sebou nesla mnoho inspiračních podnětů a mladý skladatel se vcelku pochopitelně zhlédl především v díle Richarda Strausse. Poučil se i u jiných mistrů operní literatury, v lecčem je jistě následoval, ale přesto se mu podařilo vytvořit mimořádně svébytné dílo plné žánrových kontrastů, které oživovaly prazvláštní námět na pomezí symbolismu a jisté morbidity končícího devatenáctého století. Zkomponoval hořkosladkou operu plnou psychologického napětí, jejímž středem je muž jménem Paul.

Nejen Metropolitní opera vysílá kinopřenosy. Průběžně se o to snažily a stále snaží i evropské scény, ale příliš velký divácký úspěch nesklízejí. To by jistě mohlo být téma pro nějakou analýzu, vždyť třeba La Scala nebo Covent Garden nebo pařížská Národní opera mají rovněž světové charisma… Metropolitní opera zjevně v okamžiku, kdy se možnost přenosů do kin v HD kvalitě objevila, razantně a nemilosrdně zabrala prostor a marketingově ho dokonale využila. Její sobotní operní „reality show“ jsou možná až útočné v sebepropagaci, ale na druhou stranu perfektně vymyšlené a prodávají se jako prvotřídní mediální produkt.

Letošní ročník festivalu Janáček Brno zahajovala inscenace Janáčkovy Káti Kabanové v režii Roberta Carsena s Pavlou Vykopalovou v hlavní roli. Tři z vás mohou získat po dvou vstupenkách na reprízu 21. listopadu. Odpovědi na soutěžní otázku posílejte na adresu michaela@muzikus.cz nejpozději do 14. listpadu.

Těžko si představit působivější zahájení mezinárodního divadelního a hudebního festivalu Janáček Brno 2016 – Káťa Kabanová ve výtvarně osobité konkretizaci světově proslulého a ceněného kanadského režiséra Roberta Carsena otevřela 5. ročník brněnského festivalu vskutku důstojným způsobem, i když zároveň nasadila latku značně vysoko.

„Tak co, máte s sebou plavky?" poslouchám hovor dvou mužů za mnou v momentě, kdy vcházím do hlediště brněnského Janáčkova divadla. Je večer 7. října a zbývá několik minut do zahájení pátého ročníku festivalu Janáček Brno, který otevře Carsenova inscenace Janáčovy Káti Kabanové.

Ve svém dlouhém životě jsem měl příležitost poznat několik stovek operních inscenací, ale téměř žádná z nich na mne nezapůsobila tak silně jako inscenace Pucciniho Bohémy v roce 1993. Mladý kanadský režisér Robert Carsen tehdy teprve začínal, nebyl známý a tedy ani drahý. Dnes pendluje mezi operními domy světového jména, momentálně režíruje v Covent Garden, MET, Scale a Opéra Comique. Dá se říci, že ho tehdy Vlámská opera vlastně objevila. Navíc jsem měl možnost s