Operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl 7. dubna premiéru Nevěsty messinské, třetí ze osmi oper Zdeňka Fibicha na libreto Otakara Hostinského podle stejnojmenné tragédie Friedricha Schillera. V Českých zemích byla opera naposledy uvedena v Ostravě roku 1984, na plzeňském jevišti ještě o osm let dříve. K dosud poslednímu nastudování však došlo poměrně nedávno, v roce 2015 a to zahraničním souborem v Theater Magdeburg. Je to snad důsledek vzrůstajícího zájmu o Fibichovo dílo, jemuž je opakovaně a často s překvapením přiznávána osobitá kvalita.

Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu věnovaný památce prof. Zuzany Růžičkové přinesl program pro fajnšmekr, cele věnovaný hudbě dvacátého století. Prvá komorní polovina večera posléze vygradovala s použitím všech prostředků, jež má k dispozici vokálně symfonický obor, ve velkolepě pojaté Janáčkově Mši Glagolské. Ke zvukově brutálnímu světu praslovanské liturgie přinášela díla Stravinského a Kalabise, manžela a tvůrčího souputníka Zuzany Růžičkové – Symfonie dechových nástrojů, resp. Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr, op. 42 – maximální možný kontrast.

Jedním z nejpůsobivějších oratorií v dějinách evropské hudby zahájil včera festival Dvořákova Praha svůj letošní ročník. Dvořákova Stabat Mater byla avizována především jako příležitost pro „hvězdný kvartet sólistů“ nebo taky „hvězdy Metropolitní opery“, jedna z nich ale před pár dny bohužel ze zdravotních důvodů musela odříct, a tak místo tenoristy Piotra Beczaly, kterého si pražské publikum užilo před několika měsíci jako Prince v Rusalce, zpíval tenorový part Richard Samek. A nutno říct, že se zařadil k tuzemským oporám, díky kterým mohl být koncert dobrým zážitkem.

Filharmonii Brno umístili pořadatelé festivalu Pražské jaro 24. 5. do sálu Forum Karlín, který je k zavedeným síním alternativou. Pozornost se v takovém prostoru chtě nechtě přesunuje z interpretů a z interpretace o něco víc na díla, na hudbu, na její působivost. 

V sobotu 23. ledna se na Nové scéně opery Divadla J. K. Tyla v Plzni odehrála premiéra romantické opery Čarostřelec. Weberovo dílo se běžně hraje bez pauzy a v případě kvalitní režie je tím zajištěn nevídaný spád díla, který nedá divákovi prostor k tomu, aby vypadl z napětí a příběhu. Švýcarský režisér a scénograf Dominik Neuner si toto neuvědomuje. Kromě zbytečné přestávky po druhém jednání nabídl i

Rekviem Antonína Dvořáka je skvostná koncertní skladba, uváděná méně často než jeho kantáta Stabat mater. Teprve třetí provedení v bezmála šedesátileté historii mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl měl v rukou (12. 6.) Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a čtveřicí mladých sólistů.

Dalibor, tragická opera ve 3 dějstvích, bývala vždycky zlatým hřebem repertoáru opery Národního divadla. Její premiéra 16. května 1868 byla spjata s poklepáváním na základní kámen pozdější „Zlaté kapličky“ – Národního divadla, kde se záhy stala jedním z titulů, který byl něčím jako „vlajkovou lodí“ operních šéfů. Jeho premiérami se pyšnili operní šéfové Národního divadla – Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil, Václav Talich a po 2. světové válce Otakar Jeremiáš, Jaroslav Vogel a Jaroslav Krombholc, tuto operu řídili špičkoví dirigenti, jakými byli Zdeněk Chalabala, Rudolf Vašata, Bohumil Gregor i další. Prostě Dalibor byl titul, který nezmizel z repertoáru

V naší rozporů plné době probíhá paralelně mnoho vzájemně protikladných procesů i v hudební kultuře. Jeden příkladný se týká současného českého vztahu k opernímu dílu W. A. Mozarta, aktuálně k jeho Kouzelné flétně. Zatímco v říjnu 2014 zaujala muzikoložka Milada Jonášová na konferenci v Salcburku referátem „Die Zauberflöte, Il flauto magico, Kouzelná flétna – alles aus Prag“, sumarizujícím mimořádně silnou oblibu Kouzelné flétny na konci 18. století v Praze, jež se z ní dokonce i formou opisů partitury šířila celou Evropou, chystal režisér Václav Morávek právě v tomto městě a na jeho historické mozartovské scéně novou inscenaci tohoto díla. Bohužel...

Proslulý argentinský tenorista José Cura po přijetí nabídky ředitele Národního divadla Jana Buriana a ředitelky Národního divadla a Státní opery Silvie Hroncové k hostování v inscenaci opery Giuseppe Verdiho Otello, vystoupil 29. ledna 2015 poprvé na scéně Státní opery, kde ztělesnil titulní roli, jež pěvce proslavila na prestižních scénách v mnoha zemích světa. V operní historii českého divadelnictví si však význačné prvenství spolupráce

V celoročním projektu stanice Český  rozhlas Vltava -  hrdina.cz - jsou k sobě řazeni hrdinové poezie, literatury, odboje, sokolská náčelnice Marie Provazníková, Jan Amos Komenský, Jan Hus a řada dalších osobností českých a světových kulturních i společenských dějin; na čestném místě jsou pak hrdinové i antihrdinové světa opery. Určitě bude řeč o hrdinech a hrdinkách händlovských, mozartovských, smetanovských, pucciniovských či verdiovských. Mezi ně jistě patří i Shakespearův Otello a jeho zjednodušený stín, jak jej napsal pro Giuseppe Verdiho v 80. letech 19. století  Arrigo Boito. V úterý 27. ledna  2015 Národní divadlo  představilo na jevišti