Uvedení Prokofjevovy rané opery Láska ke třem pomerančům po padesáti šesti letech jen a jen potěší. Národní divadlo ať žije! Po stránce dramaturgické je všechno v nejlepším pořádku. Obecně vzato – inscenace, jimž věnuje svou profesionální pozornost operní šéfdramaturg Ondřej Hučín, jsou vždy připraveny perfektně, v současné chvíli si můžete přečíst jeho program k této inscenaci. Kromě Hučínovy podrobné studie o Prokofjevově opeře je vybavený nejen libretem opery, ale také jeho předlohou, textem italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Jen si nejsem tak úplně jistá, nakolik byli s Hučínovými více než zajímavými informacemi průběžně nebo snad spíše s předstihem seznamováni tvůrci inscenace. Co víc, raději to ani nechci vědět. Rozhodující je to, co nám připravili na jevišti a pod ním. Jen se domnívám, že pro české obecenstvo by bylo vhodnější uvést Pomeranče v jazyce jemu srozumitelnějším než je francouzština, do níž bylo libreto ostatně přeloženo z ruštiny.

Sto let od vzniku Lásky ke třem pomerančům, satirické opery Sergeje Prokofjeva, chystá Národní divadlo její teprve druhé pražské uvedení. 16. května bude mít premiéru inscenace mima Radima Vizváryho, dirigovat bude Christopher Ward, kterého zná pražské publikum z úspěšného Brittenova Billyho Budda.

Donizettiho rozsáhlé dílo, ať již to vážné či komické, nemá bohužel v Národním divadle na růžích ustláno. Je tomu 100 let, co zde mohli Pražané slyšet Dceru pluku či Lucrezii Borgiu, na zdejších prknech nestála žádná z jeho královen. Snad jen Don Pasquale jako by se těšil zvláštní přízni. Proto lze vítat návrat u nás několikrát hrané skladatelovy farsy Poprask v opeře (it. Le convenienze ed inconvenienze teatrali), známé též jako Viva la Mamma! (novodobý titul). První česká inscenace (1977) vycházela z nové německé úpravy, ta dnešní z kritického vydání opery.

Uvedení každého operního díla Bohuslava Martinů je v českém prostředí výjimečnou událostí. Proto nepochybně patří dík pražskému Národnímu divadlu, které na jaře 2016 vrátilo na scénu skladatelovu sny inspirovanou operu Juliette (Snář). Lyrická opera z roku 1937 je vystavěna na nadčasovém tématu útěku do světa fantazie, který se z neškodného snění může zvrhnout až v sebedestruktivní odmítnutí reality. Tento námět má obecnou platnost, není nijak vázán na specificky české prostředí a

Opera Juliette nekončí jednoznačně. Skladatel a současně i autor libreta Bohuslav Martinů nechává pootevřené obě dvě protichůdné možnosti: buď se Michel ze svého snění probudí, nebo ne. Buď se vrátí do reality, nebo se rozhodne, že zůstane už natrvalo mimo ni. Režisérka nové inscenace pražského Národního divadla Zuzana Gilhuus naznačila – soudě podle první premiéry 24. března - spíše druhou možnost. Ale možná, že vlastně o výsledek ani tolik nejde; vždyť smysl celé surrealisticky absurdní fantazie spočívá určitě mnohem víc (nebo téměř úplně) už v jejím průběhu než ve vyústění.

Mim, performer, režisér, choreograf a pedagog. Jako mim patři Radim Vizváry k lidem, kteří posouvají možnosti svého oboru, jako performer rád nutí diváka k větší než malé vnímavosti a sebereflexi. Je kmenovým režisérem souboru Tichá opera a jak se dočtete níže, jeho režie budeme v nejbližší době vídat i na velkých českých scénách. V těchto týdnech ho

Předvelikonoční dny budou na scéně opery Národního divadla ve znamení "jediné surrealistické opery". Juliette (Snář) Bohuslava Martinů uvede ND v premiérách 24. a 25. března 2016.