Dvacátá léta minulého století přinesla české i světové hudbě spoustu nového. Vznikla zásadní díla, ze kterých žije klasická hudba dodnes, měnil se hudební jazyk. Janáček napsal své největší opery a konečně za ně sklidil uznání, Martinů odešel do Francie, aby našel, co hledal, milovník lokomotiv Arthur Honegger napsal svůj Pacific 231, Schönberg dovedl k dokonalosti svou dodekafonní hudbu a Benjamin Britten se poprvé setkal s Frankem Bridgem a ve svých čtrnácti letech u něj začal studovat kompozici.

Zatímco většina českých hudebních těles oslavuje stoleté výročí založení republiky monumentálními díly národních skladatelů, ansámbl Brno Contemporary Orchestra se k přebujelému nacionálnímu patosu postavil zády. Místo toho oslovili hudebníci brněnského orchestru současné české a slovenské skladatele s prosbou o přenesení Smetanovy Mé vlasti do současnosti. Na vzniklém díle se podíleli Petr Kofroň (Vyšehrad/Hrad), Marek Piaček (Vltava/Aqua Mater), Miloš Štědroň (Šárka), Pavel Zemek-Novák (Z českých luhů a hájů/Kratší dopis Bedřichu Smetanovi), Miroslav Tóth (Tábor/Stratený v Tábore) a Daniel Forró (Blaník). Provedení v Konventu milosrdných bratří v pondělí 5. listopadu řídil umělecký vedoucí souboru Pavel Šnajdr.

Po úspěšném koncertu expresivních kompozic Fausta Romitelliho v Káznici bude soubor Brno Contemporary Orchestra „pozitivně parazitovat“ na ikoně české hudební kultury, tedy cyklu symfonických básní Má vlast. Šest českých a slovenských soudobých autorů dostalo úkol zpracovat ze svého úhlu pohledu témata obsažená ve Smetanově cyklu a vytvořit kompozice ušité na míru BCO. Nová verze Mé vlasti zazní 5. listopadu v konventu Milosrdných bratří.

Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…

Opera Julese Masseneta na motivy Goethova románu Utrpení mladého Werthera se vrací v premiérách 7. a 9. června 2018 na jeviště Národního divadla v Praze po bezmála osmdesáti letech.

Novou operu Ivana Achera Sternenhoch uvede pražské Národní divadlo v premiéře 7. dubna. Operu vytvořil autor na vlastní libreto podle romaneta Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Na zhudebnění tohoto námětu pomýšlel už v první polovině 90. let, ale teprve před několika lety přišel ten správný impuls – objednávka naší první scény. Ivan Acher v opeře zúročuje své bohaté zkušenosti z divadelního prostředí, světa baletní a taneční hudby, jakož i z dlouhodobé, často průzkumné a objevitelské práce s akustickou realitou. K rozhovoru jsme se sešli po jedné zkoušce na operu v kavárně Nona v budově Nové scény na Národní třídě v Praze.

Andrea Chénier, čtvrtá a nejslavnější opera italského veristicky orientovaného skladatele Umberta Giordana, nese podtitul dramma di ambiente storico in quattro quadri (drama z historického prostředí ve čtyřech obrazech) a je to právě ono historické prostředí – doba Velké francouzské revoluce (první obraz se odehrává roku 1789, zbylé tři v roce 1794) –, jež tvoří agens a movens tohoto hudebního dramatu,

Otcem dobrého koncertu je dobrá myšlenka. Ta stála jistě i u zrodu sobotního písňového koncertu sólistů opery Národního divadla, který navazuje na předešlé symfonické a pěvecké koncerty pocházející z dramaturgické dílny uměleckého ředitele opery Petra Kofroně. Tyto koncerty jsou patrně nejen pracovním osvěžením pro členy orchestru, ale i také pro publikum, které si ovšem na tyto typy akcí v opeře

Národní divadlo uvedlo dílo Lost Objects trojice amerických autorů Davida Langa, Michaela Gordona a Julie Wolfe z roku 2001. Pro nedostatek lepších termínů se o něm mluví jako o oratoriu, ačkoliv na rozdíl od většiny historických oratorií nemá žádný děj. Jedná se o sérii obrazů, které spojuje téma ztráty v nejrůznějších podobách od zmizení konkrétních lidí, třeba letkyně Amelie Earhart, přes seznam

Janáčkova poslední opera Z mrtvého domu poutá pozornost i z důvodu záměrného dramaturgického rozvratu standardního operního schématu. Chybí příběh, hlavní hrdinové, výrazná ženská role a vlastně i smrt jako vrchol dramatu. Jako předloha posloužily dokumentárně pojaté Dostojevského vzpomínky na sibiřský trestanecký tábor. Přesto, jak asi leckdo tuší, o nic nepřicházíme. Naopak.