Je 2. leden 1942, koncentrační tábor Terezín. Rafael Schächter uvedl Messa da Requiem Giuseppa Verdiho, zádušní mši za zemřelé, vlastně uctění mrtvých bývalých, současných i budoucích. (On sám byl přesunut 16. 10. 1944 do Osvětimi a zemřel při pochodu smrti na přelomu let 1944/45. Neoficiální provedení muselo být určitě před 6. zářím 1943, kdy byla z Terezína transportována do Osvětimi řada sboristů.) Na počátku jistě nebylo snadné prosadit v židovském ghettu uvedení ryze katolické mše. Nicméně Schächterovi se podařilo spoluvězně přesvědčit, že náboženský obsah přesahuje myšlenka spravedlivého potrestání těch, kteří rozpoutali peklo na zemi, na které dopadne spravedlivý „den hněvu“. Jak aktuální v současné válce na Ukrajině, jež nese znaky genocidy! Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis – Odpočinutí věčné dej jim, o Pane, a světlo věčné ať jim svítí.

O velkolepé uvedení dalšího z úspěšných olomouckých festivalů klasické hudby se v neděli 19. září zasloužila Moravská filharmonie Olomouc v čele s dirigentem Jakubem Kleckerem, jež ve spolupráci s Českým filharmonickým sborem Brno provedla jedno z nejpřednějších Dvořákových děl – oratorium Svatá Ludmila na text Jaroslava Vrchlického. Podzimní festival duchovní hudby započal tak již 28. sezonu tematicky vzdáním holdu jedné z nejvýznamnějších žen české historie, babičce svatého Václava a manželce zakladatele rodu Přemyslovců – svaté Ludmile, jejíž 1100. výročí od úmrtí si v letošním roce připomínáme. Svoji 76. sezonu touto monumentální hudbou odstartovala taktéž Moravská filharmonie. Takový koncert se pak nemohl konat nikde jinde než v katedrále svatého Václava v Olomouci.

Když na konci září 2017 média zveřejnila jméno nového uměleckého šéfa Filharmonie Brno, nevěřil jsem vlastním uším. Dennise Russela Daviese jsem znal jako vášnivého zastánce soudobé hudby, zapáleného hudebního organizátora, vynalézavého dramaturga a věcného dirigenta, který má na kontě nahrávky všech Haydnových a Brucknerových symfonií i Janáčkovy opery Příhody Lišky Bystroušky. Když vešlo ve známost, že na programu Daviesova inauguračního koncertu 18. 9. 2018 bude česká premiéra Nauky o harmonii Johna Adamse v sousedství Dvořákovy 1. symfonie c moll (op. 3) B. 9 Zlonické zvony, nevěřil jsem vlastním očím. A když brněnští filharmonikové pod Daviesovou taktovkou reprízovali Dvořákovu symfonickou prvotinu i během hostování ve Velkém sále Spolku hudby ve Vídni na jaře 2019, myslel jsem, že snad sním. Ruku na srdce, kdo z českých dirigentů by pro svůj inaugurační koncert nebo hostování ve Vídni zvolil Dvořákovu první symfonii, stigmatizovanou pověstí juvenilního díla extrémních rozměrů a nezralé hudební materie? Ze snění mě vytrhla až dvojice nových nahrávek Filharmonie Brno na vlastním, nově založeném labelu (tomu se říká „vzdorovat krizovým časům“!). Nechybí mezi nimi ani Dvořákova symfonie Zlonické zvony. Nezbývá než si spokojeně přiznat, že brněnští se trefili do černého, sázka na Daviese jim vyšla a jeho angažmá v Brně je terno a v pandemických časech spása současně.

Pětadvacet koncertů v podání předních českých interpretů nabízí letos pětadvacetiletý festival Concentus Moraviae. Zámecké sály, baziliky, kostely i moderní kulturní sály budou od 11. září do 29. října hostit umělce, kteří vinou pandemických opatření nevycestovali do zahraničí. Slovy organizátorů by takovýto program v běžném koncertním provozu nebylo možné v ČR uskutečnit – významné tuzemské komorní ansámbly, orchestry a sólisté by vystupovali na světových scénách. Nyní je svým posluchačům nabídne jubilující festival v jednom ročníku jako dárek k 25 letům své existence.

Úvodní číslo koncertu Dvořákovy Prahy 18. 9., na němž v Rudolfinu vystoupila Česká filharmonie s dirigentem Petrem Altrichterem a proslulým ruským pianistou Jevgenijem Kissinem, obstaral Žalm 149, dílo nepatřící k těm nejhranějším z odkazu Antonína Dvořáka. Ať už to nazveme tradicí, či moudrostí předchozích generací – celkem víme proč. Altrichter nicméně dodal tomuto trochu monotónně velkohubému vokálnímu dílu, skandujícímu ve forte své biblické poselství, ten správný lesk pro efektní úvodní skladbu večera. Překvapily jen trochu ostře, hrubě znějící soprány Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala).

Pátá největší a nejlepší ze světových symfonií. Taková je Mahlerova Druhá podle ankety, kterou uspořádal časopis BBC Music Magazine mezi dirigenty. Autograf skladby byl předloni prodán v londýnské dražbě za čtyři a půl milionu liber, za nejvyšší částku vydanou kdy za hudební rukopis. Není divu, navíc při vědomí působivosti a velikosti sdělovaného uměleckého poselství, že provedení tohoto monumentálního devadesátiminutového vokálně-instrumentálního díla vzbuzuje pozornost a očekávání.

Olomoucký chrám Panny Marie Sněžné byl dějištěm závěrečného koncertu 24. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby. Hlavním dílem večera byla Messa di Gloria pro tenor, bas, sbor a orchestr Pietra Mascagniho, kterému předcházela píseň Vocalise, Op. 34, No. 14 Sergeje Rachmaninova. O provedení děl se postarala Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy, sopranistka Kateřina Kalvachová, tenorista Tomáš Černý a barytonista Jiří Brückler. Představení řídil Jaromír Michael Krygel.

7500 posluchačů, 1100 účinkujících, 35 koncertů – to je bilance XIV. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu (SHF), který v ideově poněkud amorfním Dnu české státnosti, tedy na svatého Václava 28. 9. 2017, uzavřel brány za letošním maratonem koncertů duchovní a staré hudby v metropoli Moravskoslezského kraje a přilehlých obcích. Před sedmi lety jsem sumarizující recenzi v časopise Harmonie nazval festivalovými postřižinami. Po dalších sedmi letech lze oprávněně hovořit o konfirmaci, protože festival vedený Igorem Františákem a jeho týmem nesešel z vytýčené cesty, a naopak předkládá stále mezinárodnějšímu festivalovému publiku více a více dramaturgicky nonkonformních projektů, jak tomu bylo ostatně i letos. Festival si vychoval zástup věrných posluchačů a etabloval portfolio umělců a souborů, které se na něj vrací s železnou pravidelností. Vavřín hlavního rezidenčního souboru v roce 2017 nesporně patřil Filharmonii Brno a Českému filharmonickému sboru Brno sbormistra Petra Fialy, jejichž vystoupení 4. a 28. 9. 2017 SHF zarámovala, nemluvě o společném vystoupení s Danem Bártou (18. 9.).

K pozdním plodům Roku české hudby 2014, které spatřily světlo světa paralelně v lednu 2015, patří dva živé snímky zcela, nebo spíše neznámých Dvořákových operních děl Alfred a Armida, rámujících Dvořákovo hudebně-dramatické dílo z let 1870–1903. Dvořákova první, na německé libreto Körnerovo psaná tříaktová opera Alfred B. 16 (1870) a poslední čtyřaktová opera na Vrchlického text Armida op. 115

Závěrečný koncert 61. sezóny ostravských filharmoniků pod taktovkou šéfdirigenta Heiko Mathiase Förstera proběhl ve znamení jediného díla. Celý večer vyplnila rozsáhlá 2. symfonie c moll (Vzkříšení) Gustava Mahlera. Altové sólo si místo původně ohlášené Kateřiny Jalovcové zazpívala Jana Sýkorová, sopránového partu se ujala Kateřina Kněžíková, v poslední větě se přidal Český filharmonický sbor Brno.