Pucciniho Turandot je opera, kterou autor bohužel nedokončil a zanechal pouhé útržky happyendového rozuzlení příběhu o ledově chladné princezně, již svou chytrostí a především vášnivou láskou získá princ Kalaf. Je obtížná pro svou bohatou inspiraci východní hudbou – jejími melodiemi a instrumentací. Dirigent Jaroslav Kyzlink ve svém hudebním pojetí, poprvé uvedeném 23. ledna v Národním divadle, kladl důraz právě na tyto specifické hudební kvality díla a posiloval právě tyto vlastnosti opery, aby podpořil jinakost Pucciniho Turandot v rámci jeho operní tvorby (a to včetně příbuzně koncipované Madam Butterfly).

Občas člověk s údivem slyší tvrzení, že není úkolem Národního divadla, aby se věnovalo české hudbě, české opeře. Chce být světové. Jeho světovost by sice mohla být zčásti založena právě na jeho českosti, vždyť máme z čeho vybírat, ale každý si tu světovost představujeme jinak.

Uvedení každého operního díla Bohuslava Martinů je v českém prostředí výjimečnou událostí. Proto nepochybně patří dík pražskému Národnímu divadlu, které na jaře 2016 vrátilo na scénu skladatelovu sny inspirovanou operu Juliette (Snář). Lyrická opera z roku 1937 je vystavěna na nadčasovém tématu útěku do světa fantazie, který se z neškodného snění může zvrhnout až v sebedestruktivní odmítnutí reality. Tento námět má obecnou platnost, není nijak vázán na specificky české prostředí a

V pražském Stavovském divadle proběhly 21. a 22. ledna 2016 premiéry Popelky Gioachina Rossiniho (celým názvem La Cenerentola, ossia La bontà in trionfo, česky Popelka, aneb Laskavost vítězí). Tato opera semiseria měla premiéru v lednu 1817, tj. necelý rok po Lazebníkovi sevillském, a Rossini ji zkomponoval na zakázku za pouhé tři týdny. Přesto se mu ve spolupráci s libretistou Jacopem Ferrettim povedlo vytvořit fungující komickou operu postavenou především na klasických typizovaných postavách.

Jednou z vydařených akcí, naplánovaných Operou Národního divadla v Praze k Roku české hudby, se stal 18. května 2014 koncert České operní gala. Označení koncertu „ operní gala“ avizovalo vysoce postavenou laťku, působilo až „manifestačně“, ale tentokrát opravdu sedělo. Do jednoho večera zde byly soustředěny úryvky z oper českých klasiků, jejichž stopa se nesmazatelně zapsala i do historie Národního divadla v Praze.