Znáte ten pocit, kdy se už nemůžete dočkat.  Už aby se to stalo! Jít -  do OPERY (o té chci psát). Dlouho si pěstujete v sobě nedočkavost, příslib něčeho mimořádného: hlídáte kalendář, v práci si berete dovolenou, odstraňujete všechny rušivé elementy (včetně vlastních dětí) a divačky si dokonce kupují nové šaty. Do OPERY! A samozřejmě, dlouho dopředu máte

Příběh o Louskáčkovi a Myším králi E.T A. Hoffmanna, vyjádřený hudbou Petra Iljiče Čajkovského podle scénáře Mariuse Petipy, v choreografii Lva Ivanova (1892) a v pozdější úpravě Vasilije Vajnonena (1934), se stal nedílnou kulturní součástí vánočních svátků na celém světě. V pražském Národním divadle ho počátkem prosince uvedl v autorské verzi tvůrčí tým: Petr Zuska (autor libreta, choreografie a režie), Pavel Svoboda (scéna), Alexandra Grusková (kostýmy), Daniel Tesař

Nový umělecký šéf Janáčkovy opery Jiří Heřman si vybral jako svou první režii (v březnu uvedené Hry o Marii jsou převzatou inscenací z Prahy a Vratislavi) jeden z nejhranějších a také nejpůsobivějších a samozřejmě divácky nejpřitažlivějších titulů – operu Tosca Giacoma Pucciniho, vedle Bohémy a Madame Butterfly patřící k trojici veristických oper, jejichž věhlas a popularita stále roste. Jako slogan k inscenaci se dočteme větu: „Umění i lásce obětovala vše a nakonec zůstala jen prázdnota a smrt …“. To je jistě pravda. Tragický osud operní