Krize jako šance. Může tohle motto, skloňované a probádané odborníky od vývojových psychologů přes finanční analytiky po duchovní myslitele, platit nějakým způsobem i pro dnešní situaci ve světě? A může platit i u nás v Česku, dokonce v kulturní sféře? Jsem přesvědčená, že ano. A obdivuji manažery kulturních institucí, kteří, přestože mají zodpovědnost nejen za sebe, ale i za své lidi, šanci v nějaké formě vnímají a mnohdy se jí chápou skvělým způsobem. A vlastně nemá cenu se ptát, co má větší hodnotu, jestli ušít roušku místo divadelního kostýmu, nebo si zahrát stolní hru s manželkou. Obojí se ve vynuceně zpomaleném čase dnešního zrychleného světa počítá.

21. ledna 2020 uplynulo 130 let od narození významného architekta Ernsta Wiesnera, který se významně podepsal na tváři moderního Brna. Jednou z jeho nejvýznamnějších realizací je budova brněnského krematoria. Wiesner byl přesvědčen, že modernistická forma a využití nejmodernějších technologií nemá být samoúčelné, ale má sloužit k umocnění vnitřního prožitku, má nabízet duchovní rozměr pro pietní rozloučení s tělem i duší zesnulého. Poctou právě Ernstu Wiesnerovi bude koncert 9. února v brněnském krematoriu s názvem „Po popukání pokání, aneb cesta do země zaslíbené“.

Devátá sezóna souboru Brno Contemporary Orchestra je ve znamení velkých projektů – zamýšlena jako očista či spíše očistec v obsahovém i tematickém smyslu. Začátkem října ji zahájila premiéra multimediálního projektu Večeře skladatele Ondřeje Adámka v rámci festivalu Moravský podzim. Druhý koncert věnovaný první větě z Beethovenovy „Osudové“ symfonie se chystá na 13. listopadu v Domě pánů z Kunštátu.

Pátého listopadu otevře PKF — Prague Philharmonia letošní ročník cyklu Krása dneška, jehož dramaturgii charakterizuje tag #mimoradu. V pěti večerech zazní hudba tematicky spjatá s 30. výročím sametové revoluce a se státy Visegrádské čtyřky.

Mezinárodní hudební festival komorní hudby Konvergencie existuje na slovenské hudební scéně již dvacet let. Vznikl jako generační výpověď uměleckého ředitele festivalu violoncellisty Jozefa Luptáka a jeho přátel hudebníků jako platforma komorní hudby, která v této podobě tehdy na Slovensku neexistovala. Mottem přehlídky je setkávání hudebníků a posluchačů, různých kultur, budování nových přátelství a rozvíjení respektu a etiky ve společnosti. Dramaturgie letošního ročníku (11. – 24. 9. 2019) měla podtitul „Svoboda – přátelství – hudba“ a odkazovala nejen ke dvacetiletému jubileu, ale také k třicetiletému výročí sametové revoluce.

Zatímco v tanečních sálech brněnské metropole vrcholí nablýskané veselí plesové sezóny, ansámbl Brno Contemporary Orchestra se ve spolupráci s Cirkusem LeGrando rozhodl nabídnout vlastní – částečně polemizující a ironizující – pohled na stylizovanou společenskou zábavu hudby-a-divadla-milovných měšťanů. V úterý 29. ledna tak zazněl v pracovišti Střediska volného času Lužánky Legato (domovském prostoru Cirkusu LeGrando) dadaistický cyklus Die Wolkenpumpe pražského židovského skladatele Ervína Schulhoffa, ve kterém zpíval barytonista Tomáš Krejčí, a avantgardní dílo Varieté argentinsko-německého autora Mauricia Kagela. Představení režíroval Matěj Sýkora, orchestr vedl dirigent a umělecký vedoucí tělesa Pavel Šnajdr, principálem cirkusu je Jovan Jovanovski.

Zatímco většina českých hudebních těles oslavuje stoleté výročí založení republiky monumentálními díly národních skladatelů, ansámbl Brno Contemporary Orchestra se k přebujelému nacionálnímu patosu postavil zády. Místo toho oslovili hudebníci brněnského orchestru současné české a slovenské skladatele s prosbou o přenesení Smetanovy Mé vlasti do současnosti. Na vzniklém díle se podíleli Petr Kofroň (Vyšehrad/Hrad), Marek Piaček (Vltava/Aqua Mater), Miloš Štědroň (Šárka), Pavel Zemek-Novák (Z českých luhů a hájů/Kratší dopis Bedřichu Smetanovi), Miroslav Tóth (Tábor/Stratený v Tábore) a Daniel Forró (Blaník). Provedení v Konventu milosrdných bratří v pondělí 5. listopadu řídil umělecký vedoucí souboru Pavel Šnajdr.

Brno Contemporary Orchestra představuje novou sezonu v punkovém hávu. Po úspěšném společném projektu se členy Maltského filharmonického orchestru, kde hudebníci obou těles společně v rámci festivalu Modern Days ve vallettském divadle Manoel theatru zahráli díla velikánů 20. století Ligetiho, Brittena, Reicha a Varèse, se těleso vrací domů a přináší s sebou revoltu.

Jak vnímají Československo zahraniční umělci? Co z tohoto prostředí je může inspirovat? Tyto otázky ve mně vzbuzoval druhý koncert ke stému výročí vzniku Československa tělesa Brno Contemporary Orchestra, který nesl název „For Czechoslovakia“, tedy „pro Československo“. Orchestr pod taktovkou Petra Šnajdra uvedl 20. března dvě premiéry: Brno od švýcarského autora Rolanda Dahindena a Plastový hrad Američana Elliotta Sharpa. V obou případech šlo přitom o skladby napsané speciálně pro tuto příležitost. Premiéry byly původně plánovány tři, nicméně, místo třetí z nich jsme slyšeli skladbu Concordanza od Sofie Gubajduliny, a jedinou českou kompozici, Quo vadis? Aloise Piňose.

Sto let od založení Československa je přirozeně tématem, které neostává nepovšimnuto ani v uměleckých kruzích. Brno Contemporary Orchestra si toto výročí připomíná zajímavým zaměřením svých koncertů. Orchestr v premiérách uvádí díla českých a slovenských autorů (koncert „From Czechoslovakia“), ale také zahraničních skladatelů, kteří své skladby tomuto tělesu věnovali („For Czechoslovakia“). Ve středu 31. ledna se pod taktovkou Pavla Šnajdra konala první z jmenovaných událostí. V Besedním domě zazněly skladby Petra Bakly, Luboše Mrkvičky a Mariána Lejavy. Jako sólista vystoupil výjimečný slovenský houslista, Milan Paľa.