„U nové a nejnovější hudby se nesmíme zaleknout obtíží. Nesmíme se dát zahnat na útěk k pasivitě, musíme naopak sami přejít do aktivního útoku a poslouchat tuto hudbu co nejvíc. Jedině tak se naučíme po čase rozlišovat mezi lepším a horším. A pak už se nám nebude zdát všechno stejné, jednotvárné nebo dokonce odpuzující.“

Hornista České filharmonie a dirigent Ondřej Vrabec (1979) v poslední době sbírá ocenění především za své umění vedení orchestru. Na sklonku loňského roku získal třetí cenu na na 1. dirigentské soutěži A. Nikische, jež proběhla kvůli pandemické situaci online. Ondřej Vrabec do soutěže zaslal videozáznamy s New Japan Philharmonic Tokio a Českou filharmonií. Přihlášených bylo přes dvě stě, ve finále virtuálně soupeřilo třicet dirigentů.

Skončil od druhé světové války nejpodivnější rok v životě lidstva, rok navždy spjatý s covidem 19. Mé myšlenky směřují ke klasické hudbě, protože je už více než padesát let mým duševním světem i sociální bublinou.

Radek Baborák, Kateřina Javůrková, Přemysl Vojta a Ondřej Vrabec – to jsou nejznámější jména současné české hornové scény, řazeno abecedně. Zatímco kreace Radka Baboráka a Kateřiny Javůrkové mohou diskofilové obdivovat především v nahrávkách komorních ansámblů, Přemysl Vojta (Supraphon SU 4125-2) a Ondřej Vrabec (Artesmon) mají na svých kontech i nahrávky, které bychom v podstatě mohli nazvat sólovými či recitálovými. Rozhodně je tomu tak v případě recenzovaného snímku menšího britského vydavatelství Sheva Contemporary, které v první polovině roku 2020 vydalo album s premiérovými nahrávkami kompozic žijících britských skladatelů Robina Hollowaye (*1943) a Petera Seabourna (*1960).

Svatováclavský hudební festival společně s polským partnerem Towarzystwem Kulturalnym FUGA otevírá nový mezinárodní projekt Muzika bez hranic / Muzyka bez granic, jehož šest multižánrových koncertů budou realizovat v období 19. října – 8. prosince 2019. Těsná a logická kulturní provázanost česko-polského Slezska založená na spolupráci uměleckých špiček obou regionů zaručuje vysokou interpretační kvalitu.

Desáté bienále soudobé a experimentální hudby Ostravské dny ve dvou koncertech opět představilo svá domovská tělesa – Ostrava New Orchestra a Ostravskou bandu. Nedělní program s názvem Orchestra Opening přinesl do ostravského Trojhalí Karolina velký ansámbl mladých umělců z celého světa, který na festivalu před dvěma lety s úspěchem debutoval. Druhý koncert v pondělí pak patřil Ostravské bandě, výběrovému ansámblu interpretů spolupracujících na projektech nejen Ostravského centra nové hudby. Během obou koncertů se střídali dirigenti s oběma ansámbly dlouhodobě spolupracující: Petr Kotík, Johannes Kalitzke, Bruno Ferrandis a Lilianna Krych.

Česká filharmonie během svých dvou posledních abonentních koncertů v pražském Rudolfinu uvedla méně známá díla P. I. Čajkovského – Symfonii č. 2 c moll „Maloruskou“ op. 17 a druhý i třetí klavírní koncert op. 44 a op. 75. Sólista obou večerů, klavírista Kirill Gerstein, pro první z obou koncertů nastudoval také Concertino pro klavír a komorní soubor Leoše Janáčka a dramaturgický kontrast pak přinesla Symfonie č. 9 C dur „Velká“, D. 944 Franze Schuberta. Pod taktovkou šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie Semjona Byčkova tak Česká filharmonie dokončila nahrávání poslední koncertní části rozsáhlého „Čajkovského projektu“.

Jestliže jsem v recenzi koncertu SOČRu zmínil nevánoční charakter vánočního koncertu, pak pro koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy 19. a 20. 12. ve Smetanově síni pražského Obecního domu to platí stejně. Na dirigentské podestě stál jeho šéf Pietari Inkinen, hostem byl japonský houslový virtuos (a také 1. koncertní mistr Berlínské filharmonie) Dashin Kashimoto. 

O tom, jak důležitým přínosem pro český hudební život je Tomáš Netopil, jsem se opět přesvědčil na dvou pražských koncertech. Nejprve na přelomu ledna a února s FOKem a 21. února (reprízy 22. a 23. 2.) v Rudolfinu s Českou filharmonií. Bez výhrad akceptoval program, jenž měl původně připravit Jiří Bělohlávek – Dvořákovy Symfonické variace, Šostakovičův Violoncellový koncert č. 1 Es dur a Elgarovy variace Enigma.

7500 posluchačů, 1100 účinkujících, 35 koncertů – to je bilance XIV. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu (SHF), který v ideově poněkud amorfním Dnu české státnosti, tedy na svatého Václava 28. 9. 2017, uzavřel brány za letošním maratonem koncertů duchovní a staré hudby v metropoli Moravskoslezského kraje a přilehlých obcích. Před sedmi lety jsem sumarizující recenzi v časopise Harmonie nazval festivalovými postřižinami. Po dalších sedmi letech lze oprávněně hovořit o konfirmaci, protože festival vedený Igorem Františákem a jeho týmem nesešel z vytýčené cesty, a naopak předkládá stále mezinárodnějšímu festivalovému publiku více a více dramaturgicky nonkonformních projektů, jak tomu bylo ostatně i letos. Festival si vychoval zástup věrných posluchačů a etabloval portfolio umělců a souborů, které se na něj vrací s železnou pravidelností. Vavřín hlavního rezidenčního souboru v roce 2017 nesporně patřil Filharmonii Brno a Českému filharmonickému sboru Brno sbormistra Petra Fialy, jejichž vystoupení 4. a 28. 9. 2017 SHF zarámovala, nemluvě o společném vystoupení s Danem Bártou (18. 9.).