Opera Národního divadla pokračuje ve své aktuální sezoně další ze svých plánovaných jedenácti premiér: 7. října uvede Rossiniho Lazebníka sevillského, který je jednou z nejúspěšnějších operních komedií. Pod režijním vedením Magdaleny Švecové a pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka se divákům představí Petr Nekoranec, Adam Plachetka, Jiří Sulženko, Arnheiður Eiríksdóttir a řada dalších.

Nové zpracování Mozartovy opery Don Giovanni uvede opera Národního divadla ve spolupráci s Českou televizí. Na přímý přenos z pražského Stavovského divadla se mohou diváci těšit v sobotu 24. dubna od 20 hodin na programu ČT art. Inscenace vzniká v koprodukci s Národním divadlem v německém Mannheimu.

Do nového roku vstupují sbory Opery Národního divadla a Státní opery i přes trvající zákaz živého hraní s pozitivní zprávou v podobě příslibu hned dvou přímých přenosů v České televizi a připravovanou sérií dokumentů z cyklu Musica non grata.

Velká francouzská opera reprezentovaná Meyerbeerovým Robertem ďáblem poprvé na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě! Velkolepá opera, která se po své veleúspěšné premiéře roku 1831 v Paříži vítězně a překotně rozlétla do celého světa, je v současnosti hrána málokde a málokdy. Není divu. Už v době jejího vzniku tvůrci programově usilovali o vytvoření pravého romantického Gesamtkunstwerku včetně opulentní jevištní nádhery a patřičných scénických efektů. Obtížné pěvecké partie, nelehké ansámbly a sborové partie, orchestrální hudba bohatě instrumentovaná a a mimořádně obtížná. Navíc je ta opera o pěti jednáních opravdu dlouhá. Jejím tématem je příběh rytíře Roberta pramenící ve středověké legendě ze 13. století.

Ve čtvrtek 13. června zazní vůbec poprvé v Divadle Antonína Dvořáka opera Robert ďábel Giacoma Meyerbeera (1791–1864). Operu napsal skladatel v roce 1831 a naprosto se trefil do vkusu operního publika té doby, které vyžadovalo velkolepé podívané s nádhernými áriemi, s efekty a velkými baletními čísly. Tzv. velká francouzská opera (grand opéra) byla ve své době pojmem. Robert ďábel skladateli odstartoval kariéru a fenomenální úspěch jeho oper zastínil i jeho dnes mnohem hranější současníky. První repríza proběhne v sobotu 15. června. V sezóně bude pak opera uvedena už jen jednou – 19. června.

V plné scénické podobě uvidíme novou pražskou inscenaci Smetanovy Libuše až při premiéře v Národním divadle v polovině září, ale i její předběžné slavnostní uvedení na festivalu Smetanova Litomyšl – jakýsi náhled, preview – naznačuje, že se toto dílo dá inscenovat, aniž by z něho trčela jen pověstná sošnost a zdlouhavost.

Další premiérou pražského Národního divadla bude jedna z nejhranějších oper vůbec, Mozartova Figarova svatba. V nastudování Magdaleny Švecové a pod taktovkou Enrica Dovica ji provede Orchestr a Sbor Národního divadla. Jako Figaro se představí Miloš Horák, Jan Šťáva a František Zahradníček, jako Zuzana Yukiko Kinjo, Jana Sibera, jako Hraběnka Marie Fajtová, Alžběta Poláčková, Jana Šrejma Kačírková, jako Hrabě Almaviva Jiří Hájek, Roman Janál a jako host Adam Plachetka, v roli Cherubína se vystřídají Kateřina Jalovcová, Alžběta Vomáčková a Michaela Zajmi.

Uvedení každého operního díla Bohuslava Martinů je v českém prostředí výjimečnou událostí. Proto nepochybně patří dík pražskému Národnímu divadlu, které na jaře 2016 vrátilo na scénu skladatelovu sny inspirovanou operu Juliette (Snář). Lyrická opera z roku 1937 je vystavěna na nadčasovém tématu útěku do světa fantazie, který se z neškodného snění může zvrhnout až v sebedestruktivní odmítnutí reality. Tento námět má obecnou platnost, není nijak vázán na specificky české prostředí a

Nebývá zvykem, aby se "činoherní" režisér vyjádřil ke specifice režírování opery jako při předpremiérové besedě ve Státní opeře Martin Čičvák, který vtipně poukázal na to, že se operní hudbě zkrátka přizpůsobit musí, protože mu předurčuje temporytmus inscenace. Zejména mezihry jsou zrádné. V Macbethovi režíroval svou čtvrtou operu a řekla bych, že k ní postupně nalézá klíč.

Podíváme-li se na jména nositelů letošních Cen Thálie za loňské umělecké výkony v operní oblasti, musíme být s výsledkem spokojeni. Ivana Veberová si Cenu Thálie za svou Mařenku v Prodané nevěstě režírované Janou Kališovou pro divadlo J.K. Tyla v Plzni bezesporu zaslouží, vždyť podala živý a soustředěný herecký výkon, který aby v této roli na našich jevištích pohledal (ve vedení hereckých postav je Jana Kališová jednou z nejlepších). Ivana Veberová zde ukázala své jevištní schopnosti v tom nejlepším světle – její Mařenka je kus praktického