Říjnová premiéra letošní sezony baletu Národního divadla, Mosty času, je zároveň metaforou svého názvu. Čtyři choreografie, pomyslné mosty z děl Jiřího Kyliána, choreografa českého původu a světového významu, byly nastudovány v rámci oslav 100. výročí republiky a zároveň jako pocta – vícedílné ohlédnutí za umělcovou tvorbou. Jedenasedmdesátiletý tvůrce slaví padesát let choreografické kariéry, během které vytvořil více než stovku choreografií i projektů různého typu. Jeho choreografie jsou specifické tanečním slovníkem, osobitým cítěním a vnímáním prostoru, neotřelou interpretací i vícevýznamovostí se širokým spektrem vyjádření i pojetí témat, myšlenek a dějů. Kompozici složeného večera si Kylián vytvořil sám, jednotlivá samostatná díla reprezentují průřez jeho tvorbou od osmdesátých let minulého století po rok 1995, tedy období jeho působení v Nizozemském tanečním divadle.

Sedmnáct nehnutě stojících do světlemodrých šatů oděných tanečnic vztahujících ruku před sluncem za zvuku lahodných smyčců Čajkovského hudby. Tak začal komponovaný večer tří choreografií nazvaný Timeless, který ve dnech 20. a 21. října 2017 uvedl balet Národního divadla jako první premiéru sezony, do níž soubor nastoupil pod vedením nového uměleckého šéfa Filipa Barankiewicze. V rámci šéfovské koncepce ponechal Barankiewicz na repertoáru devět stávajících titulů, k nimž vedle Timeless hodlá připojit Vàmosovo „oprášené“ nastudování Louskáčka (z dob šéfování Vlastimila Harapese), nově pak Marnou opatrnost v nastudování Fredericka Ashtona a Slovanský temperament v nastudování současných mladých choreografů. Celovečerní inscenace Timeless nabízí volné propojení tří osobitých tanečních stylů - od neoklasiky, přes pohybový tanec až po moderní pojetí s prvky klasiky a rituálu. Unikátní je i výběr choreografů, jejichž osobnostní předpoklady umožňují inscenovat bohaté spektrum tanečních a pohybových kreací, pocitů, dynamiky, nálad a síly projevu. Oslovují tak diváka napříč generacemi i tanečními preferencemi – každý si zde může najít to své, eventuálně se obohatit něčím novým.

Tak jako kostým titulní postavy zdobí třicet tisíc drahokamů, tak nádherné je celé baletní nastudování Sněhové královny, jehož první premiérase uskutečnila 3. března 2016 ve Státní opeře Praha.

Jaké vlastně byly inscenace Carského ruského baletu 19. století, dnes nazývané klasickými? Po více než sto letech se odpověď na tuto otázku hledá obtížně. Pod souhrnný název „zlatý fond klasického baletního odkazu“ si každý z nás vkládá vlastní představy, a to podle svého naturelu a dosaženého všeobecného vzdělání v oblasti historie, literatury, hudby, výtvarného umění, divadla a tance. Činí tak nejen laici - diváci, ale i samotní baletní tvůrci - autoři jevištních realizací baletní klasiky.