Opera Národního divadla pokračuje ve své aktuální sezoně další ze svých plánovaných jedenácti premiér: 7. října uvede Rossiniho Lazebníka sevillského, který je jednou z nejúspěšnějších operních komedií. Pod režijním vedením Magdaleny Švecové a pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka se divákům představí Petr Nekoranec, Adam Plachetka, Jiří Sulženko, Arnheiður Eiríksdóttir a řada dalších.

Do nového roku vstupují sbory Opery Národního divadla a Státní opery i přes trvající zákaz živého hraní s pozitivní zprávou v podobě příslibu hned dvou přímých přenosů v České televizi a připravovanou sérií dokumentů z cyklu Musica non grata.

Ve čtvrtek 13. června zazní vůbec poprvé v Divadle Antonína Dvořáka opera Robert ďábel Giacoma Meyerbeera (1791–1864). Operu napsal skladatel v roce 1831 a naprosto se trefil do vkusu operního publika té doby, které vyžadovalo velkolepé podívané s nádhernými áriemi, s efekty a velkými baletními čísly. Tzv. velká francouzská opera (grand opéra) byla ve své době pojmem. Robert ďábel skladateli odstartoval kariéru a fenomenální úspěch jeho oper zastínil i jeho dnes mnohem hranější současníky. První repríza proběhne v sobotu 15. června. V sezóně bude pak opera uvedena už jen jednou – 19. června.

Dvoudílný operní večer s názvem Mozart … a ti druzí uvedla Opera Národního divadla ve Stavovském divadle poprvé 4. dubna. Obsahuje Nymanovo půlhodinové dílko Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a operu Klasika (The Classical Style) Stevena Stuckyho. Je to velmi záslužný dramaturgický čin, avšak více než obtížný inscenační úkol. Můžeme se přít už nad tvrzením, že jde o opery. Jsou to spíš specificky složené útvary, kombinující do značné míry kolážovitým způsobem původní hudbu dvou soudobých skladatelů, Angličana Michaela Nymana (narozen v roce 1944) a amerického skladatele Stevena Stuckyho (1949-2016) s důmyslně propletenou kompozicí parafrázující hudbu klasiků. V první nymanovské části s hudbou Mozartovou, v části druhé s téměř nevyčíslitelnou množinou umně zpracovaných úryvků hudebních kompozic skladatelů klasické éry – od Mozarta, Haydna a Beethovena přes Roberta Schumanna, Richarda Wagnera až k Richardu Straussovi. Obě „opery“ jsou spíš rébusem než čímkoli jiným, oříškem pro inscenátory, který vyžaduje nejen tvůrčí invenci, ale také velký nadhled, smysl pro humor, mimořádnou schopnost pro prokomponování a detailní provázání jednotlivých prvků divadelního výrazu.

Národní divadlo uvede ve Stavovském divadle 4. a 7. dubna v českých premiérách dvě opery, které prezentují Wolfganga Amadea Mozarta v málo známých a nečekaných souvislostech. Novinka v repertoáru Opery ND Mozart a ti druzí českému publiku poprvé představí oceňovaná díla současných tvůrců: Dopisy, hádanky a příkazy proslulého anglického skladatele Michaela Nymana a Klasika amerického autora Stevena Stuckyho, držitele Pulitzerovy ceny. Režisérka Alice Nellis roli Mozarta svěřila sopranistce Alžbětě Poláčkové, které na jevišti sekundují Tomáš Kořínek, Michaela Zajmi, Pavel Švingr, Jiří Hájek, Ivo Hrachovec a další. Orchestr Národního divadla zahraje pod taktovkou Davida Švece. Reprízy inscenace Mozart a ti druzí jsou na programu 9. a 25. dubna, 26. a 28. května.

Olomoucký festival Opera Schrattenbach 2018 dospěl v neděli 9. prosince zdárně ke svému závěru. V rámci posledního desátého koncertu zazněla v prostoru Husova sboru komorní opera „o lásce a posledních věcech člověka“ Oráč a Smrt olomouckého rodáka, předního jazzového klavíristy a všestranného skladatele Emila Viklického.

V sobotu 15. prosince 2018 uvede opera Národního divadla novodobou premiéru gratulační kantáty Augustina Šenkýře věnovanou opatovi břevnovského kláštera Friedrichu Grundmannovi. Toto pozoruhodné dílo nebylo od své premiéry v roce 1770 nikdy provedeno. Nyní zazní v podání sólistů Markéty Böhmové, Yukiko Kinjo, Michaely Zajmi, Jakuba Kośe a Romana Hozy pod taktovkou Zdeňka Klaudy, specialisty na hudbu tohoto období, který byl za podobný objev (Rybovo Stabat mater) oceněn mezi jinými i cenou Diapason D’Or. Dále se přestaví Orchestr Národního divadla, cembalista Filip Dvořák a Dětský sbor Českého rozhlasu. Hudebně dramatické dílo Dies Numini et Principi se uskuteční v kulturním centru Pražská Křižovatka v kostele sv. Anny.

Před devadesáti lety zazněla ve Smetanově síni premiéra kantáty pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany Svatý Václav Josefa Bohuslava Foerstera. Skladatelovo dílo vzniklo k příležitosti velkolepých oslav milénia patrona České země roku 1929 a k desetiletému výročí založení Československé republiky. O tom, že je dílo dosud živé a nalezne své místo také při oslavách sta let první republiky, přesvědčil posluchače nedělní koncert 25. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci.

Začátek předehry k Rossiniho Popelce zazněl pomalu a zatěžkaně, následující kontrastní část však už byla svižná a tak tomu bylo i nadále. Nebylo pochybnosti o tom, že pěvci i orchestr mají uvážlivě volená tempa zažitá a pokud došlo k menším nedostatkům v souhře, způsobila je jistě především premiérová nervozita.

Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…