Kritiky - časopis harmonie

Kterak jsem došel k pochopení Maxe Richtera

Je 19. září 2020. Centrum Prahy osvítily tisíce pouličních světel, Pražský hrad září, jak má, svítí dokonce rozhledna na Petříně. Na unikátní plovoucí scéně přímo na hladině Vltavy mezi mostem Legií a Slovanským ostrovem, vedle Národního divadla a panoramatem Pražského hradu v pozadí, jež vždy pohladí, je vše připraveno pro mimořádný večer festivalu Struny podzimu. Sedících diváků je epidemiology schválený počet, na mostě a nábřeží je snad více lidí, než při čekání na setkání se zesnulým Karlem Gottem, což je pro klasiku dobrá zpráva. Naplňuje se přání pořadatele, že „prostřednictvím televize ARTE, která v koprodukci s Českou televizí koncert streamuje i zaznamenává, zazní z Prahy vzkaz, že Praha opět zní hudbou“. To ostatně avizuje velký headline nad pódiem – „Prague Sounds“. (Že by anticipace budoucí změny názvu festivalu?) Vltava kolem tiše šumí, občas se zvlní lodička či šlapadlo a do příjemně chladného večera zazní v podání Epoque Orchestra amplifikovaná premiéra skladby Vltava na Vltavě Jiřího Slavíka, jenž si ji oddirigoval (možná spíše odmával).

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.