Nové brněnské inscenaci Verdiho Otella není co vytknout, jistě vydrží na jevišti dlouho a obecenstvo mu nebude chybět. Režisér Martin Glaser šel po divadelní stopě spíše zaměřené na monumentalitu vojenského a mocenského prostředí s jedinou kontrastní bytostí, jíž je čistá a milující Desdemona. Scénografie Pavla Boráka vsadila na technické danosti jeviště Janáčkova divadla, na možnost zanořovat scénografické objekty do bočního jeviště nebo horizontálně pohybovat jevištními stoly. Základním scénografickým objektem je monumentální do dáli se táhnoucí kovově patinovaná hradba, od níž se mohou dotvářet další menší prostory i drobné kóje se schody uzavřenými stěnou, která nepustí Otella ani o krok dál. Otellova a Desdemonina ložnice se nápaditě vynoří z podjevištního zázemí. Lůžko potažené rudou textilií s mnoha polštáři se odráží od zlaté stěny. Je to uzavřený intimní prostor určený pouze pro Desdemonu a Otella. Před ním je na ploše jeviště po celé jeho šířce osvětlovací rošt, který dramatizuje dění. Na něm umírá Desdemona, ložnice se ponořuje a prostor kovové pevnosti propouští svými spárami paprsky světla. Velmi působivý konec.

Letošní Festival Janáček Brno zažil jeden ze svých vrcholů těsně před zákazem zpěvu (stav nouze platí od pondělí 5. řijna 2020). Janáčkovu Její pastorkyňu režírovanou Martinem Glaserem uvedli v Janáčkově divadle v sobotu 3. října a na neděli 4. října se divadlu podařilo přeložit plánovanou pondělní reprízu. V roli Kostelničky v sobotu hostovala slavná finská pěvkyně Karita Mattila. Přestup z role Jenůfky do role Kostelničky s ní před čtyřmi lety připravoval ještě dirigent Jiří Bělohlávek (koncertně s Českou filharmonií v Praze v dubnu 2016) a má ji nastudovanou parádně. Patří k těm cizincům, kteří předvedou svou roli v krásné češtině s jen sotva znatelnými nedokonalostmi.

Verdiho opera Don Carlos je jednou ze skladatelových nejzralejších oper. Vznikla jako dvacátá pátá z jeho osmadvaceti oper na francouzské libreto Josepha Méryho a Camilla du Loclea na objednávku pařížské Velké opery. Je Verdiho čtvrtou operou inspirovanou dramaty Friedricha Schillera, předcházely jí Giovanna di Arco, Luisa Miller a I masnadieri (Loupežníci). Její téma je věčné – svoboda jedince i celých skupin lidí v soukolí společenského vývoje, zde v neustálém střetávání moci světské a církevní.

První brněnská operní premiéra roku 2019 patří dílu Giuseppe Verdiho, se kterým dosáhl jednoho z uměleckých vrcholů své tvorby. Don Carlos je mistrným spojením velkolepých sborových scén a intimního dramatu několika málo postav. Inscenace v režii Martina Glasera a hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka je teprve čtvrtým uvedením Dona Carlose v historii Janáčkova divadla a poprvé v kompletní pětiaktové verzi. Premiéra je naplánována na 2. února, následují představení 3., 14. 23. a 24. února, s dalšími uvedeními 2. března a 7. dubna 2019.

Jihomoravská metropole bude od poloviny listopadu hostit šestý ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno. Vedle koncertních programů směřujících ke stému výročí vzniku Československé republiky nabídne také kompletní provedení Janáčkova jevištního díla. Řediteli Národního divadla Brno a šéfovi festivalu Martinu Glaserovi vstupuje tato přehlídka do života velmi intenzivně. Třeba už jen všudypřítomnou záhadnou otázkou, proč se letos koná šestý, a ne šedesátý festivalový ročník a proč se už jeho předchůdci nepokusili z nezměrného janáčkovského potenciálu vybudovat podnik podobný třeba proslulému Salcburskému festivalu. Je přesvědčen, že v současnosti je to právě operní divadlo, které udává trendy a směr pro vývoj divadelní tvorby vůbec.

Tématem nadcházející operní sezony Národního divadla Brno jsou mezilidské vztahy. „Vášnivé, něžné, složité, nebezpečné – jsou součástí našeho života, přestože nám ho mnohdy komplikují, nemůžeme bez nich být. Děláme chyby a hledáme cestu, jak na ně. Tak proč se nepoučit od operních hrdinů? Vždyť leckterá opera by mohla posloužit jako základ psychologické studie," uvádí ND Brno.

Brněnské Národní divadlo zahájilo sezonu slavnostní premiérou k 50. výročí otevření Janáčkova divadla a co jiného pro tento večer zvolit než Janáčkovu Její pastorkyňu. „Jsou plny života motivy každého slova v Pastorkyni,“ tak zní úvodní věta citátu Leoše Janáčka uvedeného ve skvěle vybavené programové brožuře (v níž najdete i rozhovor s Milanem Kunderou, nebo průvodní text janáčkologa Jiřího Zahrádky).

Jediná opera Roberta Schumanna se v repertoáru operních divadel moc neobjevuje a její scénické uvedení je výjimečné i ve světovém měřítku. Jakkoliv dramaturgický plán ostravské opery vypadá při teoretickém zkoumání bezvadně a vyloženě láká k návštěvě, Jenovéfu zabilo při vší její neobvyklosti především provedení. Schumannova hudba má nepochybnou sílu, kterou cítíme už z krásné předehry. Je to vřelý lyrismus, jak jej známe z jeho symfonií.