Po úvodu letošního festivalu Janáček Brno, který se nesl ve znamení nevšedního až mimořádného spojení Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu a scénického provedení jeho Glagolské mše v ambiciózním ztvárnění, se pozornost přesunula ke koncertní části této takřka tři týdny trvající události. Ve čtvrtek 4. listopadu se proto příznivci festivalu sešli v sále Stadionu na brněnské Kounicově ulici, místě spojeném nejen se Sokolem, ale právě i s osobou Leoše Janáčka. Jeho Šumařovo dítě, které zahájilo program večera, bylo doplněno díly Antona Rubinsteina a Vladimíra Sommera. Pod taktovkou Marka Ivanoviće se kromě později jmenovaných sólistů a Pražského filharmonického sboru představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

Program z děl českých a ruských autorů připravili na pondělí 7. listopadu SOČR a dirigent Marko Ivanović. Zazní balada Šumařovo dítě od Leoše Janáčka, 5. symfonie e moll Petra Iljiče Čajkovského a 4. klavírní koncert d moll Antona Rubinsteina s Martinem Kasíkem. Přímý přenos koncertu vysílá ČRo Vltava, záznam nabídne ČRo D-dur.

Česká studentská filharmonie uspořádá v sobotu 20. února od 20.15 hodin koncert A přece se učí! s cílem poděkovat a podpořit všechny, kteří pečují o vzdělání. V první polovině večera bude orchestr řídit Marko Ivanović, v druhé polovině před mladé hudebníky poprvé předstoupí Semjon Byčkov. Dosud největší a nejvýznamnější koncert České studentské filharmonie moderují režisérka Alice Nellis a youtuber Karel „Kovy“ Kovář. Živý přenos zajistí Česká televize na programu ČT art, zhlédnout ho bude možné i na Facebooku České filharmonie.

Letošní Festival Janáček Brno zažil jeden ze svých vrcholů těsně před zákazem zpěvu (stav nouze platí od pondělí 5. řijna 2020). Janáčkovu Její pastorkyňu režírovanou Martinem Glaserem uvedli v Janáčkově divadle v sobotu 3. října a na neděli 4. října se divadlu podařilo přeložit plánovanou pondělní reprízu. V roli Kostelničky v sobotu hostovala slavná finská pěvkyně Karita Mattila. Přestup z role Jenůfky do role Kostelničky s ní před čtyřmi lety připravoval ještě dirigent Jiří Bělohlávek (koncertně s Českou filharmonií v Praze v dubnu 2016) a má ji nastudovanou parádně. Patří k těm cizincům, kteří předvedou svou roli v krásné češtině s jen sotva znatelnými nedokonalostmi.

Jedním z nejsympatičtějších projevů zdravého sebevědomí je schopnost s klidem přiznat slabou stránku nebo ukázat, co se nepovedlo. I Osud je vedle Janáčkových pozdějších geniálních dramat tím, co se spíše nepovedlo. Vedení jednoho z nejlepších festivalů u nás jej přesto postavilo do centra pozornosti a zahájilo s ním letošní ročník – Janáček Brno 2020. Jistě, Janáček napsal omezený počet oper a s Jenůfou a dalšími osvedčenými kusy si dramaturgie věčně nevystačí, na druhou stranu Dvořákova Praha letos zahajovala Novosvětskou a Violoncellovým koncertem h moll. Ocenění a velký dík pořadatelům za odvahu riskovat je tedy na místě – a s ohledem na současnou dobu smekám i za to, že vydrželi s nervy a celou inscenaci se zapojením zahraničního týmu dovedli do úspěšného konce.

Stejně jako je dodnes obtížné psát o politické situaci v Československu v padesátých letech minulého století, je obtížné na toto téma zkomponovat operu. Tohoto úkolu se u nás poměrně nedávno ujal Aleš Březina s biografickými operami o Miladě Horákové (Zítra se bude…; 2008) a Josefu Toufarovi (Toufar; 2013) a zejména Jiří Kadeřábek s operou o Stalinově pomníku Žádný člověk (2017). Nově k němu přibyl Marko Ivanović se svým Monumentem, který měl premiéru 7. února 2020 v Národním divadle Brno.

Na konci příštího týdne bude mít v Brně premiéru Monument. Nová opera Marka Ivanoviće a Davida Radoka má zachycovat „svědomí osamělého umělce versus nelítostné soukolí politické moci“, životní příběh českého sochaře Otakara Švece, autora megalomanského Stalinova pomníku na pražské Letné.

Mezinárodní festival Janáček Brno se v příštím roce uskuteční už posedmé, a to ve dnech 28. září – 16. října 2020. Dramaturgicky se bude dotýkat zejména uměleckého rozkvětu na přelomu 19. a 20. století a hledání nových cest v hudebním výrazu děl operních i instrumentálních. Jednou z hlavních idejí janáčkovského bienále je představení různých inscenačních pohledů na skladatelovo dílo v podání českých i zahraničních souborů.

Režisér David Radok není pohodlným spolupracovníkem žádného z divadel. Je známý perfekcionista, který se těžko smiřuje s jakýmkoli kompromisem. Svůj tvůrčí záměr vždy dotáhne až do kýženého konce. Je na divákovi, zda jeho osobité řešení přijme a nakolik se  s ním  ztotožní. Poslední dobou se Radokova osobní dramaturgie vyvinula ke třem večerům složeným vždy ze dvou krátkých oper, dvě inscenace z nich, první a třetí, teď známe z domácího provedení, obě z brněnského Janáčkova divadla. V říjnu 2016 to byl Bartókův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání,  následoval Verdiho Gianni Schicchi s Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy a v pátek 14. června  na ně navázaly Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencův Lidský hlas. Všechny zmíněné dvojice měly svou premiéru v režisérově druhém domovu, jímž je švédský Göteborg, a teprve potom je David Radok  realizoval na jevišti Janáčkova divadla. Režisér inscenuje pouze díla, která jej hluboce osloví. Vybavuji si namátkou jeho Dona Giovanniho, Rossiniho Cestu do Remeše, Lady Macbeth Mcenského újezdu, Vojcka. Z poslední doby také neuvěřitelnou Vivaldiho Arsildu, kterou realizoval před dvěma lety s Collegiem 1704 vedeným Václavem Luksem  v bratislavském Slovenském národném divadle. Její videozáznam, který jsem viděla v pražském Francouzském institutu, mimochodem nedokázal, jak už to tak někdy bývá, zprostředkovat neopakovatelnou atmosféru sugestivního divadelního představení.

Neměla by se dobrá dramata, ať už hudební, divadelní nebo filmová, líčit do detailů. V běžném hovoru, v recenzi, v programovém textu. Jednak je tím konzument sdělení připraven o osobní zážitek, jednak se slovy, opisem, popisem, síla dramatu rozmělní. Nebudu to dělat ani v následujícím textu.