Program 23. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu zahájí 15. října ve Foru Karlín Laura Mvula, britská zpěvačka a pianistka označovaná jako „Nina Simone dnešní doby“. Během její pražské premiéry ji doprovodí Filharmonie Brno a česko-slovenské jazzové trio Levíček–Uhrík–Novák, které vzniklo výhradně pro účely tohoto koncertu. O zakončení se 13. listopadu v Lucerně postarají legendy hip-hopové scény De La Soul a progresivní jazzový bubeník Chris Dave. Struny podzimu přinesou také návrat velikána saxofonu Charlese Lloyda. Jazzman, který pronikl i na rocková pódia společně s The Doors nebo Beach Boys, se do Prahy vrací po osmi letech. Další program nabídne pražskou premiéru amerického avantgardního uskupení JACK Quartet či unikátní scénický projekt věnovaný Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi, během něhož scénograf Michal Caban promění Rudolfinum na barrandovské studio 60. let. Pořadatelé připravili také doprovodný program Offstrings čítající dva minifestivaly: Týden americké hudby vzdává hold průkopníkům americké moderní hudby od Johna Cage přes Steva Reicha až po ryze současná díla. Minifestival Struny ve filmu, který hostí nově otevřené pražské kino Edison Filmhub, oslavuje vztah mezi hudbou, filmem a televizí.

Jedenáctým ročníkem festivalu Dvořákova Praha, který proběhl v září 2018, vyvrcholila éra, ve které připravoval program a celou koncepci tým vedený uměleckým ředitelem Markem Vrabcem. Jeho výrazný rukopis však bude určovat i ročník následující, protože základní programová osa pro rok 2019 je již určena.

Stěží popsatelný pocit se mě zmocnil ve čtvrtek 13. září odpoledne, když jsem stoupal po schodišti Rudolfina do Západního salónku a zaslechl mohutný zvuk symfonického tělesa, pěveckého sboru a ovšem i pěveckých sólistů z útrob Dvořákovy síně. Nejenže to byl balzám pro uši, mohutný ale kultivovaný. Především ve mně rozezněl něco dávno spícího. Zjitřené češství i slovanství, ovšem propojené s čímsi převyšujícím, celoplanetárním. Možná, že něco takového chtěl Antonín Dvořák v posluchačích vyvolat, když komponoval své rozmáchlé Oratorium Sv. Ludmily? „Zjevně ano,“ vyplývá ze zasvěceného komentáře dirigenta Jakuba Hrůši, jako vždy precizně formulujícího bohatou, poučenou češtinou opřenou o hluboké znalosti souvislostí. „Antonín Dvořák byl niterně věřící člověk, nadšený pro myšlenku svébytného národa slovanského ražení, ovšem zároveň vnímající svět v celé jeho šíři a pestrosti.“

Stalo se již tradicí, že organizátoři mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha z Akademie klasické hudby o.p.s. připravují ještě před samotným slavnostním zahájením festivalu méně formální akci na některém z míst spjatých s životem slavného skladatele. V loňském roce to byl výlet do Vysoké u Příbramě, kde Dvořák na sklonku života komponoval své poslední dvě opery – Armidu a Rusalku. Letos pozvali organizátoři zájemce naopak do míst, kde se narodil a kde prožil dětství – do Nelahozevsi, zhruba třicet kilometrů severně od Prahy.

Osobnosti kulturního managementu, jako Michael Kaiser, Brett Egan, Leoš Válka, David Mareček, Marek Vrabec a řada dalších včetně ekonoma Tomáše Sedláčka, se podělí o své zkušenosti na mezinárodní konferenci Cultural Leadership Summit - Vedení úspěšných kulturních projektů ve 21. století, která se uskuteční v Sukově síni pražského Rudolfina ve dnech 3. – 6. září 2016. Společně odpoví na otázky, které jsou zásadní pro dobře fungující organizaci: Proč je důležité strategické

Hudební život České republiky nabízí záplavu festivalů a kupodivu jen malá množina jsou akce natolik mimořádné, aby splňovaly moje očekávání, která se dají shrnout do hesel: osobitá koncepce, zajímavá forma...