Premiérou Maškarního plesu v pražském Národním divadle se dostalo nekonečnému seriálu s názvem „Jak v Čechách nerozumíme Verdimu“ dalšího pokračování, a kritikům této veskrze smutné, více než stopadesátileté historie dalšího mocného argumentu. V čem se míjí tato inscenace s Verdiho autorskou představou, s jeho dobovou poetikou „pláště a dýky“, jejímž typickým zástupcem je Trubadúr, ale leccos z tohoto stylu najdeme i v Maškarním plesu? Hned zkraje třeba říci, že to není ani tak hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, které je zvláště v orchestrálním základu, tempové dramaturgii a stylovém uchopení zcela uspokojivé, ale v režijním uchopení Dominika Beneše, který inscenuje sám sebe spíše než cokoliv z Verdiho autorské instrukce.

Jediná opera Roberta Schumanna se v repertoáru operních divadel moc neobjevuje a její scénické uvedení je výjimečné i ve světovém měřítku. Jakkoliv dramaturgický plán ostravské opery vypadá při teoretickém zkoumání bezvadně a vyloženě láká k návštěvě, Jenovéfu zabilo při vší její neobvyklosti především provedení. Schumannova hudba má nepochybnou sílu, kterou cítíme už z krásné předehry. Je to vřelý lyrismus, jak jej známe z jeho symfonií.