Když je Pražský filharmonický sbor ve špičkové kondici, připomíná mi jeho zvuk romantické varhany. Na provedení čtyř kantát Bohuslava Martinů (Legenda z dýmu bramborové nati, Otvírání studánek, Romance z pampelišek, Mikeš z hor), jimiž vzdal poctu rodné Vysočině, jsem se hodně těšil. Jednotlivě se provádějí relativně často, souborně jsem je ještě neslyšel. Dvořákova síň pražského Rudolfina byla 5. června při 3. koncertu cyklu PFS bohužel jen poloplná. (Možná, že kdyby byl záslužný projekt  součástí festivalu Pražské jaro, kam by se svou dramaturgií náramně hodil, byla by návštěvnost lepší.)

Druhý koncert cyklu Pražského filharmonického sboru, jenž se tentokrát konal 6. 2. v pražském kostelu sv. Šimona a Judy, byl unikátní. V první polovině totiž šéfsbormistr Lukáš Vasilek představil tři dle komise odborníků nejlepší sborové kompozice Mezinárodní skladatelské soutěže, kterou vyhlásil PFS. Výborná myšlenka, které nechybělo kus velké odvahy, avšak rozpačitý výsledek. Jestli tři vybrané premiérové skladby byly z více než 150 opusů nejlepší, pak to vzbuzuje otázky.