Málokdo možná tuší, že v místě, jež je natrvalo spojeno se jmény Jana Wericha a Vladimíra Holana, probíhá již druhým rokem festival Klasika u Wericha. Navzdory své mladosti a nižší etablovanosti v povědomí milovníků vážné hudby je na úvod vhodné podotknout, že svou dramaturgickou pestrostí a lákavým výběrem muzikantských osobností se tento festival může hrdě postavit do předních pozic tuzemské kultury pořádání komorních koncertů. Z podkroví budovy, která jímavě zprostředkovává dialog mezi přírodním klidem a městským ruchem, se v takovou chvíli stává koncertní sál, v němž se propojuje úcta k umění s nebývale vřelou, místy až familiární atmosférou. Závěrečným číslem druhého ročníku festivalu Klasika u Wericha se 13. 9. stal Rakouský koncert, v němž excelovali sopranistka Kristýna Kůstková, basbarytonista Lukáš Bařák a klavírista Ahmad Hedar. Toto dobře sehrané a mezi sebou zdařile komunikující těleso vytvořilo útulné prostředí prostoupené přesvědčivými uměleckými výkony a zábavnou, byť poněkud rozkročenou, dramaturgií.

Trojice Mozartových oper na kvalitní libreta Lorenza da Ponte chodívá v dramaturgických plánech operních divadel často ruku v ruce. Také v Národním divadle tomu tak je a ještě bude, až doplní do svého repertoáru Figarovu svatbu. Po novém Donu Giovannim následovala v sobotu 8. ledna opera Così fan tutte, opět s dirigentem Karstenem Januschkem, který se představil už při premiéře Dona Giovanniho (2021). Ukázalo se však, že jak pro něho, tak i pro orchestr je příběh nevěrných dvojic milenců, Così fan tutte, složitějším oříškem. Považuje-li režisérka Tatjana Gürbaca tuto operu za ze všech tří oper nejhlubší, nejpravdivější, oscilující mezi komedií a tragédií, pak by se patrně slušelo chovat se k jeho hudbě podobně. A to se nestalo. Stěží můžeme zjistit, zda režisérka a dirigent pracovali v propojení nebo paralelně, výsledkem byly dva samostatně plynoucí artefakty, jejichž provázanost nebyla zřetelná. Dirigent si hleděl své muziky a řídil s až pedantskou důsledností výrazně pomalá tempa s ostrými střihy do temp velmi svižných. Orchestr se mu podřizoval poslušně, avšak muzice, již společně produkovali, postupně víc a víc scházela svěžest, vtip, dramatičnost, cit pro divadlo.

Rossiniho Lazebník sevillský je svým způsobem past. Měl by ho obloukem obejít ten, kdo nemá příliš smyslu pro humor. Záchytné body pro dynamizaci jevištních akcí v něm sice jsou, avšak právě s nimi se musí zacházet přeopatrně a s citem pro překvapivou pointu. Nabízí tedy mnoho, ale vyžaduje ještě víc. Měl by plynout jaksi samozřejmě, lehce, živě a zábavně, přitom precizně a s patřičným hudebním briem. Domnívám se, že některé komické opery a opery založené na konverzačním principu by měly být obecenstvu slovně srozumitelné. Lazebník tedy jedině v češtině – těch recitativů co tam je! Rosina ve své árii sděluje Almavivovi věci více než podstatné…!?

Pucciniho Bohéma – zaručený kasovní trhák. Jen se musí udělat tak, aby nikoho nezarmoutila. Tedy – aby byl divák na konci hluboce dojat, ale hned vzápětí si řekl: To bylo ale pěkné. Bohéma s rozvernými vstupy těch čtyř mladíků, z nichž dva, básník Rudolf a malíř Marcel, se těší i trápí se svými láskami. Mimořádně přesně vymodelované kontrastní typy postav – každá má zcela odlišný charakter. Žijí ve svém typickém prostředí – v pařížské mansardě, zajdou si do rušné kavárny. Nikdy se nenudí, jsou pořád v pohybu.

Jedním z nejsympatičtějších projevů zdravého sebevědomí je schopnost s klidem přiznat slabou stránku nebo ukázat, co se nepovedlo. I Osud je vedle Janáčkových pozdějších geniálních dramat tím, co se spíše nepovedlo. Vedení jednoho z nejlepších festivalů u nás jej přesto postavilo do centra pozornosti a zahájilo s ním letošní ročník – Janáček Brno 2020. Jistě, Janáček napsal omezený počet oper a s Jenůfou a dalšími osvedčenými kusy si dramaturgie věčně nevystačí, na druhou stranu Dvořákova Praha letos zahajovala Novosvětskou a Violoncellovým koncertem h moll. Ocenění a velký dík pořadatelům za odvahu riskovat je tedy na místě – a s ohledem na současnou dobu smekám i za to, že vydrželi s nervy a celou inscenaci se zapojením zahraničního týmu dovedli do úspěšného konce.

Operní akademie Ostrava (OAO) - společný projekt opery Národního divadla moravskoslezského a Fakulty umění Ostravské univerzity- se poprvé představila v novém Divadle „12“, které vzniklo při rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona. OAO dává studentům možnost vystupovat po boku svých pedagogů, letos v komorním prostředí, v příštím roce však plánuje inscenaci Salieriho Školy žárlivých v Divadle Antonína Dvořáka. Nad malým jevištěm Divadla „12“ se zaskvěl bombastický „operní“ zlatý nápis Grand teatro dodici (Velké divadlo dvanáct), aby se pod ním mohla odehrát jednoaktová opera amerického skladatele Toma Johnsona The Four Note Opera (Čtyřnotová opera). Zkomponoval ji už v roce 1972 a u nás byla poprvé předvedena v pražském Divadle Kolowrat v únoru roku 2005 pod taktovkou dirigenta Přemysla Charváta, který přeložil její libreto. V jeho překladu hrají Čtyřnotovou operu také v Ostravě.

Zahajovací koncerty festivalů bývají povýtce také společenskou záležitostí. Do sedadel usedají sponzoři i politikové, umělci i lidé z branže, hlavně však také běžné publikum. Nejinak tomu bylo na zahajovacím koncertu 27. ročníku festivalu Svátky hudby, který je spojen se jménem Václava Hudečka. A v průběhu večera bylo znát, že publikum, které se vypravilo 23. října do Dvořákovy síně Rudolfina, tvoří z valné části fanoušci významného českého houslisty, pedagoga a především vytrvalého podporovatele mladých talentů.

Výběrem Brittenovy komorní opery Zneuctění Lukrécie upozornil ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil na titul, který do volné ostravské řady Operní hity dvacátého století pasuje úplně ideálně. Jako režisér inscenace současně vyhmátl přesně to, co partitura nabízí – dráždivou oscilaci mezi antickou tragédií a moderní poezií, mezi příběhem a básní.

Wolfgang Amadeus Mozart nám Kouzelnou flétnou věnoval dílo, které je náročné a jednoduché zároveň. Svůj úhel pohledu na tuto překrásnou operu plnou hlubokých myšlenek a nekonečně krásné hudby nám v Liberci premiérově předložil režisér Luděk Golat a mně jím udělal radost, o kterou je vhodné se podělit. K několika dílčím okamžikům, odehrávajícím se na scéně, bych snad výhrady měl, scény, přinášející v průběhu děje výborné nápady a chytrý nepodbízivý humor však drtivou většinou převažovaly a já jsem se jednoduše příjemně bavil. Tříhodinový večer utekl rychlostí nevídanou. Napomohly tomu i velmi pěkně provedené kostýmy Heleny Anýžové a přehledná a pro Golatovy myšlenky vhodně provedená scéna Jaroslava Maliny

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy vykročí do sezony 2015/2016 hudbou W. A. Mozarta. Prvním titulem, který operní soubor nastudoval, bude Kouzelná flétna v režii Luďka Golata. „Mozartův přesah, jeho neutuchající optimismus a nekonečně dobré rozpoložení jsou tou nejdokonalejší zprávou a inspirací, jakou může skladatel režisérovi předat“, uvedl Golat. Ke společné práci přizval scénografa Jaroslava Malinu a výtvarnici kostýmu Helenu Anýžovou.