Rossiniho Lazebník sevillský je svým způsobem past. Měl by ho obloukem obejít ten, kdo nemá příliš smyslu pro humor. Záchytné body pro dynamizaci jevištních akcí v něm sice jsou, avšak právě s nimi se musí zacházet přeopatrně a s citem pro překvapivou pointu. Nabízí tedy mnoho, ale vyžaduje ještě víc. Měl by plynout jaksi samozřejmě, lehce, živě a zábavně, přitom precizně a s patřičným hudebním briem. Domnívám se, že některé komické opery a opery založené na konverzačním principu by měly být obecenstvu slovně srozumitelné. Lazebník tedy jedině v češtině – těch recitativů co tam je! Rosina ve své árii sděluje Almavivovi věci více než podstatné…!?

Příznačným rysem géniů je individualita, v průběhu jejich životů se stále rozvíjející a utvrzovaná. O jedinečnosti Antonína Dvořáka nikdo nepochybuje, jeho tvorba se však stala tak ikonickou, až by se chtělo zapomínat, že ani ona nespadla z nebe. Vycházejíc z tradice lidového muzikantství a chrámových kůrů prošla složitým vývojem, ovlivňována nejrůznějšími vnějšími i vnitřními faktory, které mistrovy začátky nezřídka dovedly do slepých uliček. Taková bloudění snad nejvíce spatřujeme právě v Dvořákově tvorbě operní.

V sobotu 8. června se bude v Plzni hrát nová inscenace komické Dvořákovy opery Šelma sedlák. V režii Zbyňka Brabce a s hudebním nastudováním Jiřího Štrunce se dílo po 65 letech znovu zařadí do repertoáru divadla. V titulních rolích vystoupí Ivana Veberová, Marie Schmidtová nebo Tomáš Kořínek.

Dvoudílný operní večer s názvem Mozart … a ti druzí uvedla Opera Národního divadla ve Stavovském divadle poprvé 4. dubna. Obsahuje Nymanovo půlhodinové dílko Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a operu Klasika (The Classical Style) Stevena Stuckyho. Je to velmi záslužný dramaturgický čin, avšak více než obtížný inscenační úkol. Můžeme se přít už nad tvrzením, že jde o opery. Jsou to spíš specificky složené útvary, kombinující do značné míry kolážovitým způsobem původní hudbu dvou soudobých skladatelů, Angličana Michaela Nymana (narozen v roce 1944) a amerického skladatele Stevena Stuckyho (1949-2016) s důmyslně propletenou kompozicí parafrázující hudbu klasiků. V první nymanovské části s hudbou Mozartovou, v části druhé s téměř nevyčíslitelnou množinou umně zpracovaných úryvků hudebních kompozic skladatelů klasické éry – od Mozarta, Haydna a Beethovena přes Roberta Schumanna, Richarda Wagnera až k Richardu Straussovi. Obě „opery“ jsou spíš rébusem než čímkoli jiným, oříškem pro inscenátory, který vyžaduje nejen tvůrčí invenci, ale také velký nadhled, smysl pro humor, mimořádnou schopnost pro prokomponování a detailní provázání jednotlivých prvků divadelního výrazu.

Z dětství se mi vybavuje kreslený vtip Vladimíra Renčína, kdy Libušino poselstvo přichází oznámit vyvolenému českému knížeti radostnou zvěst a bezradně se ptá páru volů zapřažených do pluhu, který z nich je Přemysl. Během premiéry Smetanovy slavnostní opery v Národním divadle Brno jsem měl podobné pocity. Režisér Jiří Heřman a jeho inscenační tým přikročil k Libuši obdobným způsobem, tedy primárně kritickým. Dokonce bychom mohli říci, že přes Wenzigovu 

Janáčkova opera Národního divadla Brno se po úspěšné inscenaci Gounodova Fausta a Markéty vrací do prostor pavilonu P na Brněnském výstavišti, aby zde operou Libuše Bedřicha Smetany oslavila vznik samostatného československého státu. Právě této zásadní události našich dějin je věnována první operní premiéra této sezóny v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a hudebním nastudování dirigenta Roberta Kružíka.

Hřebec, jenž v divém cvalu pádí po horizontu malebně vykroužené krajiny prezentované nahým ženským tělem, je tím nejvýraznějším erotickým akcentem, který přinesla inscenace opery Krakatit Václava Kašlíka, nastudované pro Národní divadlo Praha režisérkou Alicí Nellis. Jako celek je erotická vrstva prostupující Čapkův antiutopistický román nicméně v operním tvaru do značné míry potlačena a její divoká smyslnost sterilizována – dlužno dodat, že tak je tomu už u Václava Kašlíka, který ostatně ve svém operním zpracování vycházel mnohem více z filmové verze Krakatitu z dílny Otakara Vávry z roku 1948 než z Čapkova románu.

Thomas Adès (nar. 1971) je britský skladatel, který absolvoval jak školení u Györgyho Kurtága, tak akademické vzdělání na King’s College v Cambridge. Kromě toho je vynikající klavírista a v posledních letech také dirigent se světovým renomé. Jeho první opera, zkomponovaná ve 24 letech, měla českou premiéru v brněnské Redutě 29. ledna 2016.

Nebývá zvykem, aby se "činoherní" režisér vyjádřil ke specifice režírování opery jako při předpremiérové besedě ve Státní opeře Martin Čičvák, který vtipně poukázal na to, že se operní hudbě zkrátka přizpůsobit musí, protože mu předurčuje temporytmus inscenace. Zejména mezihry jsou zrádné. V Macbethovi režíroval svou čtvrtou operu a řekla bych, že k ní postupně nalézá klíč.

Na samém sklonku března, v úterý 31. 3. se v Experimentálním prostoru NoD uskutečnil předposlední koncert oblíbeného cyklu Krása dneška v této sezóně, který pořádá Pražská komorní filharmonie (Prague Philharmonia). Krása dneška spojuje hudební zážitek s odborným komentářem experta na dané téma.