Jak to říká Čapkova (a Janáčkova) Emila Marty, když jí solicitátor Vítek chce zalichotit? „Hotová Strada!“ Vítek vysloví jméno legendy, jenže Marty s opovržením namítne: „Vy jste slyšel Stradu? Strada pískala. Corrona měla knedlík. Agujari byla husa.“ Anna Maria Strada (interpretka řady premiér G. F. Händela), Sophia Corri (manželka J. L. Dusíka), Lucrezia Agujari (první Cleonice v opeře Josefa Myslivečka Demetrio). Tato tři jména a opovržení „pamětnice“ Emilie Marty, doklad, jak málo můžeme znát o tak pomíjovém umění jako je zpěv, zejména z doby předtechnické. Opatrně je ale třeba zacházet i se soudy z dob, kdy už existovaly hudební publicistika a kritika; interpretační výkon je vždy ovlivněn mnoha okolnostmi a kritický úsudek zůstává pokaždé subjetivní. Nestálý a dobrodružný život Klementiny Kalašové a její smrt ve vzdálené Brazílii podněcovaly fantazii, ale také autoři věcných sdělení se zhusta opírali jen o zprávy předávané z druhé a třetí ruky. Tak i Ladislav Novák v publikaci Stará garda Národního divadla (1944); hned na první stránce textu o Klementině Kalašové má několik chybných údajů, včetně data zpěvaččina narození. Dá se předpokládat, že Novák zpěvačku do své knihy zařadil, neboť ho zaujal její komplikovaný život a opar tajemna, které se kolem Klementiny Kalašové během let utvořilo. Ačkoli, střízlivě řečeno, svým několikaměsíčním angažmá ve skutečnosti k proslulé „staré gardě“ ani nepatřila.

O rozkvět hudebního života v Čechách a na Moravě se zasloužily výrazné kantorské osobnosti, ba celé učitelské rody. Kdo by si nevzpomněl na rod Bachů, Schubertů nebo u nás...