Více než pět let rozšiřuje bohaté spektrum hudby v Praze cyklus klavírních recitálů Hybatelé rezonance. Hybateli jsou čeští umělci a umělkyně, rezonance je asi míněna jak ve vztahu k nástroji, tak obecně vyzařováním ušlechtilého zvuku, hudby a specifického étosu do otevřené veřejnosti. Pořadatelem, financiérem dodavatelem rezonance je společnost Bechstein (1853). Je příznačné, že pro tuto významnou firmu na evropském a částečně i světovém trhu je i malé Česko natolik důležité, že zde pořádá kvalitní koncerty a půjčuje spřízněným pianistům a pořadatelům své špičkové nástroje, kdežto světový klavírní leader Steinway je u nás v hluboké defenzivě.

22. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica nabídne ve dnech 2. a 3. listopadu definitivní tečku za svým letošním programem. V České Lípě se již po deváté uskuteční tradiční epilog s názvem Má to smysl!, na němž festival spolupracuje se Základní uměleckou školou Česká Lípa. Ten nabídne letos nejen celodenní workshop a koncertním vystoupení vybraných žáků ZUŠ pro veřejnost, ale navíc i sólový recitál mladé talentované klavíristky Kláry Gibišové ve čtvrtek 2. listopadu. Uměleckou osobností, se kterou se mladé talenty našeho regionu budou tentokrát moci setkat a spolupracovat, bude letošní umělecká garantka Lípy Musicy, klavíristka Jitka Čechová.

Cyklus sólových recitálů Hybatelé rezonance zve již 6. listopadu na koncert první dámy české klavírní školy Jitky Čechové. V pečlivě sestavené dramaturgii nabídne v působivém prostředí Anežského kláštera skladby Vítězslava Nováka, Josefa Páleníčka, Leoše Janáčka, Jaroslava Ježka a také Josefa Suka.

Hornolužické městečko Seifhennersdorf ležící přímo na česko-německé hranici se v sobotu 14. října poprvé rozeznělo tóny pod hlavičkou mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. Ten každoročně expanduje několika koncerty do Německa s cílem propojit historickými okolnostmi uměle přetrhané vazby v regionu okolo Lužických hor. V Seifhennersdorfu sídlí od roku 1992 závod tradičního německého výrobce klavírů Bechstein, a tak se nanejvýš hodilo umístit do místní koncertní síně Bechstein VielHarmonie klavírní recitál letošní umělecké garantky festivalu Jitky Čechové.

Zahajovacímu koncertu nového ročníku Pražských múz v kostele sv. Vavřince pod Petřínem vládla ve středu 15.září Aoidé, múza krásného zpěvu. Zakladatelka koncertního cyklu mezzosopranistka Eva Garajová pozvala pod patronát Aoidé houslistu Václava Hudečka, violistku Kristinu Nouzovskou Fialovou a klavíristku Jitku Čechovou, kteří naplnili prostor bývalého gotického kostela s unikátní atmosférou a zajímavou akustikou beze zbytku. Nejprve Jitka Čechová s energií sobě vlastní rozezněla naplno zdejší křídlo Steinway sonátami Domenica Scarlattiho. Klavírní virtuóz, který ve svých četných skladbách vytvořil předobraz sonátové formy, získal v Jitce Čechové autentického interpreta. Její výraz v Sonatě in E, K.380 L.23, Sonatě in a, K.149 L.93 a Sonatě in C, K.159 L.104 střídal melodické prvky s jiskřivými výškami a bohatým zvukem v rychlém tempu vždy s náležitým odstíněním v detailech jednotlivých sekvencí potvrdil kvality klavíristky, která v sólové i komorní hře vždy uplatňuje skutečnou profesionalitu.

Nadační fond IMPULS již 19 let pomáhá obětem roztroušené mozkomíšní sklerózy, financuje její vědecký výzkum a terapii pacientů. V rámci jeho benefičních akcí a setkání vystupují mnozí přední umělci. 9. dubna v unikátním prostoru Pražské křižovatky (kostel sv. Anny) na 14. Benefičním koncertu Impulsu zaznělo umění violistky Kristiny Fialové a klavíristky Jitky Čechové. Umělkyně věnovaly slavnostnímu večeru nadace hudební program, který by obsahem i provedením mohl být ozdobou rudolfinských koncertů ČSKH. Anglická skladatelka a violistka Rebecca Clarke (1886-1979) byla zřejmě jednou z nejzajímavějších skladatelských talentů své generace a možná i první profesionální violistkou vůbec. Skládala zpočátku pod pseudonymem, a např. její violová Sonáta byla oceněna na skladatelské soutěži E.S.Coolidge r.1919 první cenou. Když však vyšla najevo identita autorky, cenu porota přehodnotila ve prospěch E. Blocha a původní ocenění ignorovala. Tehdejší společenské předsudky bránily skladatelskému uznání ženy natolik, že posléze de facto na svou tvorbu rezignovala a její dílo upadlo v zapomnění. O jeho rehabilitaci se snaží od r. 2000 Rebecca Clarke Society. Jednovětá skladba Morpheus (1918) je půvabné, lehce zasněné, téměř meditativní dílo kouzelných barev jako ze světa Chaussona, psané se zřetelnou znalostí violového zvuku a jeho možností. Takovou působivou skladbu bez nadbytečného sentimentálního balastu asi může vytvořit jen geniální ženská duše, a nedivím se žárlivosti tehdejších pánů. Kristina Fialová a Jitka Čechová skladbu přednesly s citlivým a přesvědčivým pochopením. Snad od nich uslyšíme i nějaké další dílo této překvapivě zajímavé skladatelky.

Smetanovo trio, jež hraje od loňského roku ve složení Jitka Čechová – klavír, Radim Kresta – housle a Jan Páleníček – violoncello, náleží k našim nejlepším komorním souborům a svou skvělou pověst znovu potvrdilo na čtvrtém koncertě I. cyklu Českého spolku pro komorní hudbu, který se konal 21. ledna 2019 ve Dvořákově síni Rudolfina.

Leckdy poslouchám stesky, jak svět kultury je stále utlačenější či téměř bojující o přežití v přílivu komerčního utilitarismu. Tedy svět té kultury s nadčasovým přesahem a významem. I já ze svého stanoviště sdílím občas tento pohled. Stačí se však pohnout, a optika se trochu změní. Veřejný prostor sice zaplavuje spousta plytkosti a nevkusu, ale současně je možné z mnoha míst stále častěji poznávat a slyšet krásné a inspirativní kulturní projevy. Je jich daleko více, než by v tom malém českém prostoru kdokoliv očekával. Festivaly, divadla, koncerty, přehlídky, vše tak zvané „vážné“ umění, a to vše všude nachází publikum. Díky iniciativě často nezištně obětavých či osvícenějších jedinců a skupin se imunita vůči bezduchosti spíše šíří, nežli zaniká.

Smetanovo trio se představilo na dopoledním pražskojarním koncertě 20. května 2018 v Anežském klášteře v novém obsazení. Klavíristka Jitka Čechová a violoncellista Jan Páleníček tu před pražským publikem poprvé vystoupili s houslistou Radimem Krestou, jenž nahradil Jiřího Vodičku, který se jako koncertní mistr České filharmonie musel pro své velké pracovní vytížení vzdát po šesti letech členství v tomto komorním souboru. Jitka Čechová s Janem Páleníčkem měli při výběru houslisty do svého tria vždycky neobyčejně šťastnou ruku – a nejinak je tomu i tentokrát. Radim Kresta hraje ve Smetanově triu teprve měsíc, ale na festivalovém koncertě působil dojmem, jako by s Jitkou Čechovou a Janem Páleníčkem hrál už léta.

Jakub Zahradník je mužem mnoha profesí – známe ho jako skladatele, klavíristu a básníka, ale také jako velmi schopného manažera se spoustou zajímavých nápadů. A protože mu – jak sám říká – nestačí k životu pouhý jeden klavír, pořídil si k tomu všemu ještě klavírní obchod. Otevřel jej v říjnu roku 2016 v Braníku, pár kroků od Vltavského nábřeží, a nazval ho Pianotéka. Kromě obchodování s klavíry se ovšem v Pianotéce děje navíc leccos zajímavého, jako je kupříkladu koncertní řada, která začala v loňském roce a kterou bychom mohli nazvat „Třikrát devatenáct“. Každého devatenáctého dne v měsíci v 19:00 hraje totiž v Pianotéce některý z našich (a občas dokonce i zahraničních) významných klavíristů. A letošní nabídka je vskutku reprezentativní: jako první tu hrála 19. ledna Jitka Čechová, v únoru předvede své umění Ivo Kahánek, po něm Tomáš Víšek, dále pak to budou mimo jiné manželé Wiesnerovi a manželé Ardaševovi. Zatímco první dvě devatenáctky projektu nemusí vzbudit až tak velkou pozornost, jeho třetí devatenáctka je skutečnou kuriozitou: na koncert má přístup pouhých 19 posluchačů.