Některé koncertní události se vymykají obvyklému zařazení a popisu. Třeba formou či kvalitou – ať se znaménkem kladným či záporným.  Koncertem plným krásných kladných překvapení byl i neobyčejný večer 27. března v pražském koncertním sále Kostela sv. Vavřince. Pod symbolickým názvem „Z ruky do ruky si podáváme těžký klíč“ jej u příležitosti 80. narozenin prof. Ivana Štrause připravila Nadace Bohuslava Martinů. Představovat Ivana Štrause v odborném hudebním tisku je snad stejně zbytečné, jako představovat v Playboyi Brigitte Bardot. Proto jen dodám, že Štraus svou vitalitou i zjevem šokuje neméně jako výše zmíněná, navíc i přidanou hodnotou erudice a znalostí, hodných virtuálně ideálních kandidátů na prezidenta či ministra kultury. Koncert se vtipem jemu vlastním uváděl prof. Jiří Hlaváč, kulturní osobnost podobného rozměru. V osmi odděleních se v přehlídce muzikality a houslové virtuosity představil reprezentační vzorek Štrausových žáků.

Za dva roky tomu bude již dvacet let, co je stále ještě mladé Bennewitzovo kvarteto, aktuálně vystupující ve složení Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas a Štěpán Doležal, aktivní na koncertních pódiích. Spíše těch zahraničních než domácích, jak je tomu již po generace (ne)dobrým zvykem v životě českých kvartetních souborů. Hledá-li český posluchač komerční nahrávky tohoto souboru, musí se

13. a 20. listopadu 2015 proběhly v žižkovském Atriu dva večery, které by neměly zůstat nepovšimnuty naší mediální scénou. Jednalo se o souborné provedení 6 smyčcových kvartetů Bély Bartóka Bennewitzovým kvartetem v obsazení: Jakub Fišer a Štěpán Ježek, housle, Jiří Pinkas, viola a Štěpán Doležal, violoncello. V prvním večeru zazněly první, třetí a pátý kvartet, ve druhém ty ostatní.

Navštívil jsem Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2015. Z hodinové cesty z Prahy byly sice více než tři, ale nepříjemný zážitek z totálně ucpaných silnic odčinila hudba. V chrámu sv. Barbory vytvořily soumrak a decentní osvětlení ve specifickém prostoru zvláštní atmosféru. Na pódium před kněžištěm přišel ruský pianista Konstantin Lifschitz a už s dosednutím vyrval z koncertního křídla Petrof první tóny

Jednou z linií letošního festivalu Dvořákova Praha je (a doufám, že bude, třeba s jiným dramaturgem, i v dalších letech)  komorní řada. Ne že by se v minulých letech komorní hudbě nevěnovala, ale letos poprvé měla koncepci a svého, řečeno festivalem, kurátora. Byl jím violoncellista Jiří Bárta. Již při oznámení jeho jména se zdálo jako více než pravděpodobné, že se pokusí realizovat v Praze koncept tvůrčí dílny, jak jej několik let velmi úspěšně realizuje v rámci svého festivalu v Kutné Hoře. Skutečně se o to pokusil, i když jen zčásti...