Operetní žánr je dnes téměř výhradně v operních rukou. Po zrušení operetních divadel jsme si zvykli, že kamenné zpěvoherní soubory v metropolích i v regionech integrují operetní tituly do svých sezón po bok operní literatury. Tak se třeba hraje Krásná Helena vedle Libuše, Země úsměvů vedle Aidy, Mam’zelle Nitouche vedle Bohémy či Veselá vdova vedle Nabucca. A ve všech inscenacích vídáme tytéž tváře. Poslední zmíněný případ nastal v plzeňském Divadle J. K. Tyla, které po podzimní premiéře Verdiho starozákonního dramatu připravilo dílo, jež si vysloužilo přízvisko „nejslavnější opereta“. Karlínská premiéra proběhla 24. ledna, v Plzni se titul objeví poprvé 2. února.

Inscenace plzeňské Libuše na sebe upozornila už před časem, když bylo veřejně oznámeno, že ji budou režírovat rukou společnou a nerozdílnou dva režiséři věkově od sebe vzdálení o generaci, totiž Martin Otava, nynější ředitel Divadla J. K. Tyla a jím jmenovaný šéf opery Tomáš Pilař. Muži, kteří spolu, pokud vím, nikdy předtím takto nespolupracovali. Vykládám si to snad realisticky jako pokus nést společnou osobní zodpovědnost vedení divadla a operního souboru za první operní inscenaci vytvořenou přímo v Novém divadle přesto, nebo tím spíše

Marián Chudovský, generální ředitel Slovenského národního divadla v Bratislavě, by se měl jako divadelní režisér v operních domech České republiky objevovat častěji. V Plzni se mu v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Leoncavallových Komediantech podařilo divákům i pěvcům předložit klasické, a přesto atraktivní a čerstvé pojetí oblíbených děl italského veristického repertoáru. V divadle J.K.Tyla se tyto dvě opery neprováděly po mnoho dlouhých desítek let a současná nová inscenace má velké předpoklady k tomu, aby se na dlouhou dobu stala...

Kosmova kronika je nevyčerpatelný materiál. Historiky stále zaměstnává věrohodnost jejích informací, osoba kronikáře samotného a jeho politického postoje (vznikla kronika skutečně na zakázku a k oslavě Přemyslovců?).