Barokní Händelova opera je fenomén sám o sobě. Není divu, že se mu výhradně věnuje Händelův každoroční festival v Halle pravidelně už od roku 1952. Je to supertěžká disciplína. Základním kamenem inscenace musí být v každém případě její hudební složka, už kvůli technicky náročnému zadání orchestrálních a pěveckých partů. Brněnské Národní divadlo získalo podruhé ke spolupráci dirigenta Václava Lukse, specialistu na tzv. poučenou interpretaci staré hudby. Poprvé účinkoval v Brně jako dirigent při dvouvečeru Purcellovy opery Dido a Aeneas a Martinů Epos o Gilgamešovi, 2016, podruhé se už zúčastnil přípravy inscenace se svým orchestrem a sborem Collegium 1704 a Collegium vocale 1704. Po pěti letech tak navázal na součinnost s ansámblem bratislavského Štátneho národneho divadla, na jehož jevišti připravil s režisérem Davidem Radokem krásnou inscenaci Vivaldiho opery Arsilda (2017).

Janáčkova opera v těchto dnech dokončuje přípravy vůbec prvního brněnského uvedení Händelovy Alciny. Inscenace opery, jejíž námět vychází z epické básně Ludovica Ariosta Zuřivý Roland (Orlando furioso), vzniká v koprodukci Národního divadla Brno, Théâtre de Caen a Opéra Royal de Versailles. Režijního zpracování se ujal umělecký šéf opery Jiří Heřman, hudební nastudování má na starosti Václav Luks, jehož ansámbl Collegium 1704 zároveň zasedne v orchestřišti. V titulní roli kouzelnice Alciny pak vystoupí kanadská sopranistka Karina Gauvin. Se třemi protagonisty brněnské inscenace, jejíž premiéra je naplánována na 5. února v Janáčkově divadle, jsme při této příležitosti pohovořili.

Hipogryf, kouzelný prsten, rytíři proměnění ve stromy a divou zvěř, mocná kouzelnice Alcina a její ostrov s vyčarovaným zámkem. Soubor Janáčkovy opery NdB zahajuje rok 2022 mimořádným projektem inscenace barokní opery – vůbec poprvé v Brně představí Händelovu Alcinu. K brněnskému souboru v čele s Pavlou Vykopalovou a Václavou Krejčí Houskovou se připojí kontratenoristé Justin Kim a Ray Chenez, kanadská sopranistka Karina Gauvin a Collegium 1704 s Collegiem Vocale 1704. Než Alcina vyrazí na turné do francouzských divadel ve Versailles a Caen, v jejichž spolupráci vzniká, bude mít v Brně pět představení. Premiéra je naplánována na 5. února 2022 v Janáčkově divadle, reprízy pak následují 6. 2., 12. 2., 13. 2. a 18. 2. 2022.

Národní divadlo Brno plánovalo na zelený čtvrtek premiéru Řeckých pašijí Bohuslava Martinů. Ta je ze známých důvodů odložena, nadčasové téma opery ale určitě vydrží do příštího termínu. Režisérem je Jiří Heřman, který přijal pozvání k mikrofonu Harmonie.

Růžový kavalír, přepůvabná, sršatá i sentimentální komická opera Richarda Strausse, patří k těm dílům, která se na našich jevištích objevují opravdu velmi zřídka. V Brně jej viděli před šestatřiceti lety pod taktovkou Jiřího Pinkase a za režie Ilji Hylase. V hledišti jsem zahlédla pana Richarda Nováka, který byl tenkrát svérázným baronem Ochsem a tehdejší Žofii Jaroslavu Janskou, která se střídala s Natálií Romanovou. Hráli tehdy v českém překladu režiséra Karla Jerneka. Růžový kavalír je  konverzační opera a velmi u ní záleží na srozumitelnosti replik, které jsou neskonale trefné. Přesto, že chápu tendenci k téměř výlučnému uvádění oper v originálním jazyce libreta, nemohu se ubránit pocitu, že kdyby čeští diváci více rozuměli těm vtipným jemnostem úžasného Hofmannsthalova textu, cítili by se jistě mnohem lépe. Opera je to velmi dlouhá a titulky nad jevištěm obecenstvu přece jenom značně omezují jeho bezprostřední divadelní vnímání. Musím se přiznat, že v tomto případě bych se přikláněla k paličskému řešení a použila bych ve prospěch konciznější divadelnosti večera odlehčující „elegantní škrty“. Ano, myslím to naprosto vážně.

I kdyby Bohuslav Martinů za celý svůj život nenapsal nic jiného než dvě a půl hodiny hudebního miráklu otitulovaného jako Hry o Marii, zasloužil by si místo vedle velkých hudebních dramatiků dvacátého století. Způsob, jakým se chopil zdánlivě nesourodých materiálů (staroufrancouzská liturgická hra, vlámská hra, moravská lidová poezie, středověký mirákl...) a stvořil z nich čtyřdílné podobenství o boji duše s tělem, prostor pro velkou divadelní podvíanou a především hudbu naléhavě oslovující emoce, sluch i intelekt posluchače, fascinuje od své premiéry v roce 1935.

Národní divadlo Brno připravilo na duben dvě reprízy opery Bohuslava Martinů Hry o Marii v nastudování a vedení Jakuba Kleckera a režii Jiřího Heřmana. Ve čtveřici podobenství o hříchu a odpuštění se představí Markéta Cukrová, Igor Loškár, Jan Šťáva, Andrea Široká či Petr Levíček. Čtyři z vás mohou vyhrát po dvou vstupenkách na reprízu v úterý 16. dubna v Janáčkově divadle. Své odpovědi zasílejte do 31. března na adresu michaela@muzikus.cz.

S Janáčkem se v českých divadlech neexperimentuje. Alespoň ne v posledním roce. Pražské Národní divadlo v březnu zahájilo sérii premiér v rámci janáčkovského roku Výlety Páně Broučkovými v režii Slávy Daubnerové, která si nepomáhala žádnou aktualizací nebo ideovou nadstavbou, snad jen výraznými vizuálními prvky, což jí odborná veřejnost příliš netolerovala. V říjnu se v Ostravě hrál Osud režírovaný Jiřím Nekvasilem. Jedna z Janáčkových méně hraných a méně povedených oper (pan režisér by mi v otázce povedenosti oponoval) se tam hrála se vší důvěrou v kvality díla, s pokorným výkladem poctivého divadelníka.

Janáčkova opera Národního divadla Brno se po úspěšné inscenaci Gounodova Fausta a Markéty vrací do prostor pavilonu P na Brněnském výstavišti, aby zde operou Libuše Bedřicha Smetany oslavila vznik samostatného československého státu. Právě této zásadní události našich dějin je věnována první operní premiéra této sezóny v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a hudebním nastudování dirigenta Roberta Kružíka.

Budova Janáčkovy opery se v této sezóně opravuje a na její představení chodí diváci především do Mahenova divadla. Pro uvedení Fausta a Markéty Charlese Gounoda na libreto Julese Barbiera a Michela Carré nicméně inscenační tým pod vedením uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zvolil zcela netradiční zasazení. Sobotní premiéra proběhla v obří prostoře Pavilonu P brněnského výstaviště. V gigantické kovové hale vybudovali organizátoři stupňovitou tribunu, před kterou se do všech stran otevíral nezměrný potemnělý prostor soustředěný kolem světelného kruhu. Prostor děje (scénograf Pavel Svoboda) sice po většinu času vymezovaly jednoduché pohyblivé kulisy (stěna s okny Markétina domku, stěna se zrcadlem, portál či věžové „tubusy“ s točitými schodišti), nicméně režie využívala celý prostor haly a doplňovala děj v popředí postavami či sborem pohybujícím se kdesi v dálce, takřka na hranici dohledu diváků. Orchestr byl umístěn v dřevotřískové „ohradě“ napravo od a v úrovni „scény“, takže diváci v pravé části tribuny mohli kromě dramatu doktora Fausta sledovat též celý orchestr i s dirigentem jako na koncertě. Již na úvod je třeba vyzdvihnout, že inscenačnímu týmu se skvěle podařilo rozbít tradiční rozdělení divadelního prostoru na hlediště a jeviště kukátkového typu. Prostor vymezený ději nebyl jasně oddělen od hlediště portálem ani oponou a zrovna tak postrádal ohraničení na bocích, kde se ztrácel ve stínech, z nichž přicházeli účinkující, jako by z nezměrných dálek. Prospekt scény tvořila až kovová vrata výstavního pavilonu. I ta však byla v takové vzdálenosti, že postavy pohybující se v jejich blízkosti působily, jako by se nacházely v jiném světě či rovině existence. Světelný kruh a prostor před tribunou pak nepůsobil jako tradiční jeviště, ale spíše jako jeden akcentovaný bod v doširoka se otevírajícím světě, zahrnujícím i tribunu s diváky.