Trojice Mozartových oper na kvalitní libreta Lorenza da Ponte chodívá v dramaturgických plánech operních divadel často ruku v ruce. Také v Národním divadle tomu tak je a ještě bude, až doplní do svého repertoáru Figarovu svatbu. Po novém Donu Giovannim následovala v sobotu 8. ledna opera Così fan tutte, opět s dirigentem Karstenem Januschkem, který se představil už při premiéře Dona Giovanniho (2021). Ukázalo se však, že jak pro něho, tak i pro orchestr je příběh nevěrných dvojic milenců, Così fan tutte, složitějším oříškem. Považuje-li režisérka Tatjana Gürbaca tuto operu za ze všech tří oper nejhlubší, nejpravdivější, oscilující mezi komedií a tragédií, pak by se patrně slušelo chovat se k jeho hudbě podobně. A to se nestalo. Stěží můžeme zjistit, zda režisérka a dirigent pracovali v propojení nebo paralelně, výsledkem byly dva samostatně plynoucí artefakty, jejichž provázanost nebyla zřetelná. Dirigent si hleděl své muziky a řídil s až pedantskou důsledností výrazně pomalá tempa s ostrými střihy do temp velmi svižných. Orchestr se mu podřizoval poslušně, avšak muzice, již společně produkovali, postupně víc a víc scházela svěžest, vtip, dramatičnost, cit pro divadlo.

Do nového roku vstupují sbory Opery Národního divadla a Státní opery i přes trvající zákaz živého hraní s pozitivní zprávou v podobě příslibu hned dvou přímých přenosů v České televizi a připravovanou sérií dokumentů z cyklu Musica non grata.

Příznačným rysem géniů je individualita, v průběhu jejich životů se stále rozvíjející a utvrzovaná. O jedinečnosti Antonína Dvořáka nikdo nepochybuje, jeho tvorba se však stala tak ikonickou, až by se chtělo zapomínat, že ani ona nespadla z nebe. Vycházejíc z tradice lidového muzikantství a chrámových kůrů prošla složitým vývojem, ovlivňována nejrůznějšími vnějšími i vnitřními faktory, které mistrovy začátky nezřídka dovedly do slepých uliček. Taková bloudění snad nejvíce spatřujeme právě v Dvořákově tvorbě operní.

V sobotu 8. června se bude v Plzni hrát nová inscenace komické Dvořákovy opery Šelma sedlák. V režii Zbyňka Brabce a s hudebním nastudováním Jiřího Štrunce se dílo po 65 letech znovu zařadí do repertoáru divadla. V titulních rolích vystoupí Ivana Veberová, Marie Schmidtová nebo Tomáš Kořínek.

Dvoudílný operní večer s názvem Mozart … a ti druzí uvedla Opera Národního divadla ve Stavovském divadle poprvé 4. dubna. Obsahuje Nymanovo půlhodinové dílko Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a operu Klasika (The Classical Style) Stevena Stuckyho. Je to velmi záslužný dramaturgický čin, avšak více než obtížný inscenační úkol. Můžeme se přít už nad tvrzením, že jde o opery. Jsou to spíš specificky složené útvary, kombinující do značné míry kolážovitým způsobem původní hudbu dvou soudobých skladatelů, Angličana Michaela Nymana (narozen v roce 1944) a amerického skladatele Stevena Stuckyho (1949-2016) s důmyslně propletenou kompozicí parafrázující hudbu klasiků. V první nymanovské části s hudbou Mozartovou, v části druhé s téměř nevyčíslitelnou množinou umně zpracovaných úryvků hudebních kompozic skladatelů klasické éry – od Mozarta, Haydna a Beethovena přes Roberta Schumanna, Richarda Wagnera až k Richardu Straussovi. Obě „opery“ jsou spíš rébusem než čímkoli jiným, oříškem pro inscenátory, který vyžaduje nejen tvůrčí invenci, ale také velký nadhled, smysl pro humor, mimořádnou schopnost pro prokomponování a detailní provázání jednotlivých prvků divadelního výrazu.

Před třemi lety zněly na Velikonočním festivalu duchovní hudby skladby estonského skladatele Toivo Tuleva. Jeho hudba se teď do Brna vrátí. V premiéře provede jeho kompozici vytvořenou na objednávku festivalu Schola Gregoriana Pragensis.

Národní divadlo uvede ve Stavovském divadle 4. a 7. dubna v českých premiérách dvě opery, které prezentují Wolfganga Amadea Mozarta v málo známých a nečekaných souvislostech. Novinka v repertoáru Opery ND Mozart a ti druzí českému publiku poprvé představí oceňovaná díla současných tvůrců: Dopisy, hádanky a příkazy proslulého anglického skladatele Michaela Nymana a Klasika amerického autora Stevena Stuckyho, držitele Pulitzerovy ceny. Režisérka Alice Nellis roli Mozarta svěřila sopranistce Alžbětě Poláčkové, které na jevišti sekundují Tomáš Kořínek, Michaela Zajmi, Pavel Švingr, Jiří Hájek, Ivo Hrachovec a další. Orchestr Národního divadla zahraje pod taktovkou Davida Švece. Reprízy inscenace Mozart a ti druzí jsou na programu 9. a 25. dubna, 26. a 28. května.

Z dětství se mi vybavuje kreslený vtip Vladimíra Renčína, kdy Libušino poselstvo přichází oznámit vyvolenému českému knížeti radostnou zvěst a bezradně se ptá páru volů zapřažených do pluhu, který z nich je Přemysl. Během premiéry Smetanovy slavnostní opery v Národním divadle Brno jsem měl podobné pocity. Režisér Jiří Heřman a jeho inscenační tým přikročil k Libuši obdobným způsobem, tedy primárně kritickým. Dokonce bychom mohli říci, že přes Wenzigovu 

Janáčkova opera Národního divadla Brno se po úspěšné inscenaci Gounodova Fausta a Markéty vrací do prostor pavilonu P na Brněnském výstavišti, aby zde operou Libuše Bedřicha Smetany oslavila vznik samostatného československého státu. Právě této zásadní události našich dějin je věnována první operní premiéra této sezóny v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a hudebním nastudování dirigenta Roberta Kružíka.

Novou operu Ivana Achera Sternenhoch uvede pražské Národní divadlo v premiéře 7. dubna. Operu vytvořil autor na vlastní libreto podle romaneta Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Na zhudebnění tohoto námětu pomýšlel už v první polovině 90. let, ale teprve před několika lety přišel ten správný impuls – objednávka naší první scény. Ivan Acher v opeře zúročuje své bohaté zkušenosti z divadelního prostředí, světa baletní a taneční hudby, jakož i z dlouhodobé, často průzkumné a objevitelské práce s akustickou realitou. K rozhovoru jsme se sešli po jedné zkoušce na operu v kavárně Nona v budově Nové scény na Národní třídě v Praze.