Příznačným rysem géniů je individualita, v průběhu jejich životů se stále rozvíjející a utvrzovaná. O jedinečnosti Antonína Dvořáka nikdo nepochybuje, jeho tvorba se však stala tak ikonickou, až by se chtělo zapomínat, že ani ona nespadla z nebe. Vycházejíc z tradice lidového muzikantství a chrámových kůrů prošla složitým vývojem, ovlivňována nejrůznějšími vnějšími i vnitřními faktory, které mistrovy začátky nezřídka dovedly do slepých uliček. Taková bloudění snad nejvíce spatřujeme právě v Dvořákově tvorbě operní.

V sobotu 8. června se bude v Plzni hrát nová inscenace komické Dvořákovy opery Šelma sedlák. V režii Zbyňka Brabce a s hudebním nastudováním Jiřího Štrunce se dílo po 65 letech znovu zařadí do repertoáru divadla. V titulních rolích vystoupí Ivana Veberová, Marie Schmidtová nebo Tomáš Kořínek.

Dvoudílný operní večer s názvem Mozart … a ti druzí uvedla Opera Národního divadla ve Stavovském divadle poprvé 4. dubna. Obsahuje Nymanovo půlhodinové dílko Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a operu Klasika (The Classical Style) Stevena Stuckyho. Je to velmi záslužný dramaturgický čin, avšak více než obtížný inscenační úkol. Můžeme se přít už nad tvrzením, že jde o opery. Jsou to spíš specificky složené útvary, kombinující do značné míry kolážovitým způsobem původní hudbu dvou soudobých skladatelů, Angličana Michaela Nymana (narozen v roce 1944) a amerického skladatele Stevena Stuckyho (1949-2016) s důmyslně propletenou kompozicí parafrázující hudbu klasiků. V první nymanovské části s hudbou Mozartovou, v části druhé s téměř nevyčíslitelnou množinou umně zpracovaných úryvků hudebních kompozic skladatelů klasické éry – od Mozarta, Haydna a Beethovena přes Roberta Schumanna, Richarda Wagnera až k Richardu Straussovi. Obě „opery“ jsou spíš rébusem než čímkoli jiným, oříškem pro inscenátory, který vyžaduje nejen tvůrčí invenci, ale také velký nadhled, smysl pro humor, mimořádnou schopnost pro prokomponování a detailní provázání jednotlivých prvků divadelního výrazu.

Před třemi lety zněly na Velikonočním festivalu duchovní hudby skladby estonského skladatele Toivo Tuleva. Jeho hudba se teď do Brna vrátí. V premiéře provede jeho kompozici vytvořenou na objednávku festivalu Schola Gregoriana Pragensis.

Národní divadlo uvede ve Stavovském divadle 4. a 7. dubna v českých premiérách dvě opery, které prezentují Wolfganga Amadea Mozarta v málo známých a nečekaných souvislostech. Novinka v repertoáru Opery ND Mozart a ti druzí českému publiku poprvé představí oceňovaná díla současných tvůrců: Dopisy, hádanky a příkazy proslulého anglického skladatele Michaela Nymana a Klasika amerického autora Stevena Stuckyho, držitele Pulitzerovy ceny. Režisérka Alice Nellis roli Mozarta svěřila sopranistce Alžbětě Poláčkové, které na jevišti sekundují Tomáš Kořínek, Michaela Zajmi, Pavel Švingr, Jiří Hájek, Ivo Hrachovec a další. Orchestr Národního divadla zahraje pod taktovkou Davida Švece. Reprízy inscenace Mozart a ti druzí jsou na programu 9. a 25. dubna, 26. a 28. května.

Z dětství se mi vybavuje kreslený vtip Vladimíra Renčína, kdy Libušino poselstvo přichází oznámit vyvolenému českému knížeti radostnou zvěst a bezradně se ptá páru volů zapřažených do pluhu, který z nich je Přemysl. Během premiéry Smetanovy slavnostní opery v Národním divadle Brno jsem měl podobné pocity. Režisér Jiří Heřman a jeho inscenační tým přikročil k Libuši obdobným způsobem, tedy primárně kritickým. Dokonce bychom mohli říci, že přes Wenzigovu 

Janáčkova opera Národního divadla Brno se po úspěšné inscenaci Gounodova Fausta a Markéty vrací do prostor pavilonu P na Brněnském výstavišti, aby zde operou Libuše Bedřicha Smetany oslavila vznik samostatného československého státu. Právě této zásadní události našich dějin je věnována první operní premiéra této sezóny v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a hudebním nastudování dirigenta Roberta Kružíka.

Novou operu Ivana Achera Sternenhoch uvede pražské Národní divadlo v premiéře 7. dubna. Operu vytvořil autor na vlastní libreto podle romaneta Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Na zhudebnění tohoto námětu pomýšlel už v první polovině 90. let, ale teprve před několika lety přišel ten správný impuls – objednávka naší první scény. Ivan Acher v opeře zúročuje své bohaté zkušenosti z divadelního prostředí, světa baletní a taneční hudby, jakož i z dlouhodobé, často průzkumné a objevitelské práce s akustickou realitou. K rozhovoru jsme se sešli po jedné zkoušce na operu v kavárně Nona v budově Nové scény na Národní třídě v Praze.

Další premiérou pražského Národního divadla bude jedna z nejhranějších oper vůbec, Mozartova Figarova svatba. V nastudování Magdaleny Švecové a pod taktovkou Enrica Dovica ji provede Orchestr a Sbor Národního divadla. Jako Figaro se představí Miloš Horák, Jan Šťáva a František Zahradníček, jako Zuzana Yukiko Kinjo, Jana Sibera, jako Hraběnka Marie Fajtová, Alžběta Poláčková, Jana Šrejma Kačírková, jako Hrabě Almaviva Jiří Hájek, Roman Janál a jako host Adam Plachetka, v roli Cherubína se vystřídají Kateřina Jalovcová, Alžběta Vomáčková a Michaela Zajmi.

Oběť v pojetí antického dramatu jako téma, barokní divadelní hra jako předloha, reformní styl libreta jako základ, klasicistní hudba jako východisko a romantická úprava jako výsledný tvar, to jsou základní atributy Gluckovy opery Ifigenie v Aulidě, jak se od poloviny prosince hraje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Vysvětlující podtitul inscenace zní takto: Tragická opera o třech dějstvích z roku 1774 v hudební a textové úpravě Richarda Wagnera z roku 1847.