V úterý 13. 6. 2017 navštívil nakrátko Prahu Plácido Domingo. Na setkání s novináři v Mozartově salonku Stavovského divadla v Praze krátce pohovořil o plánovaném říjnovém provedení Dona Giovanniho, které bude v Praze dirigovat u příležitosti 230. výročí od premiéry. Jak bylo avizováno již v lednu tohoto roku, půjde o poloscénické provedení v kulisách vytvořených Josefem Svobodou pro inscenaci Václava Kašlíka z roku 1969. Inscenace byla obnovena v roce 2006 s přispěním Theodora Pištěka, který navrhl pro obnovenou premiéru kostýmy. Během dvojího uvedení se v říjnu tohoto roku divákům představí sólisté vybraní Plácidem Domingem

Na samostatných sborových koncertech, které v posledních dvanácti měsících nabídl Pražský filharmonický sbor, zněl povětšinou Janáček a Martinů, což je podle mého z určitého pohledu správné a logické. PFS vydal na začátku listopadu u Supraphonu desku s kantátami Martinů a koncert 15. prosince, který byl zároveň jedním z koncertů festivalu Dny Bohuslava Martinů, tak zakončil roční intenzivní práci, do níž spadá i využití právě připravované nové kritické edice kantát. Nahrávku, které se ještě budeme věnovat v podrobné recenzi, označil šéfredaktor Luboš Stehlík „za desku roku české provenience“, práce se tedy víc než vyplatila.

Program příští operní sezony brněnského Národního divadla je sympaticky odvážný a s určitou dávkou dramaturgické "drzosti" a zdravého sebevědomí zakončila brněnská opera i sezonu stávající. Její poslední premiéra spojila v jednom večeru dílo, jež není ani operou, ani kantátou nebo oratoriem v pravém slova smyslu, a barokní (sic) operu. "Je to prostě epic," vyjádřil se Bohuslav Martinů o jednom ze svých vrcholných děl, hodinovém opusu pro vypravěče, sóla, sbor a orchestr Epos o

Pražský filharmonický sbor naučil během uplynulých let svoje publikum navštěvovat a capellové koncerty a přesvědčil veřejnost o tom, že samostatný sborový večer s vyváženou a nápaditou dramaturgií může nadchnout. A ačkoli 5. května, kdy cyklus sborových koncertů PFS vyvrcholil v pražském kostele sv. Šimona a Judy, nabízela metropole další lákadla včetně premiéry Andrey Chéniera v Národním divadle nebo hostování „čaroděje perkusí“ Martina Grubingera u České filharmonie, chrámový prostor v Dušní ulici byl celkem uspokojivě zaplněn.

Brněnské Národní divadlo uvede za několik dní v premiéře inscenaci Martinů Eposu o Gilgamešovi a Purcellovy opery Dido a Aeneas. Tři z vás mohou získat dvě vstupenky na reprízu 20. 5., stačí zaslat správnou odpověď na soutěžní otázku do 15. 5. na adresu michaela@muzikus.cz.

Státní opera uvedla jako jednu z posledních premiér před plánovanou rekonstrukcí Gounodovu operu Romeo a Julie. Toto dílo z roku 1867 je u nás méně známé, než Faust od stejného autora, a z formálního hlediska se může jevit až jako určitá napodobenina tohoto staršího úspěšného opusu. Podobně, jako ve Faustovi, nalezneme i zde velkou valčíkovou scénu, cavatinu zamilovaného tenora, posměšnou píseň

Poslední koncert Velikonočního festivalu nás přivedl opět tam, kde celý 25. ročník započal – do katedrály sv. Petra a Pavla, jedné z nezpochybnitelných chloub města Brna. Při zahajovacím koncertu jsme byli svědky drobných technických problémů, které mírně podkopávaly nerušený požitek z hudby. Právě tato neblahá zkušenost nejspíše přiměla organizátory k úplnému opuštění mikrofonů a jiné zvukové techniky během samotného koncertu. Dalo se předpokládat, že také Filharmonie Brno,

V pražském Stavovském divadle proběhly 21. a 22. ledna 2016 premiéry Popelky Gioachina Rossiniho (celým názvem La Cenerentola, ossia La bontà in trionfo, česky Popelka, aneb Laskavost vítězí). Tato opera semiseria měla premiéru v lednu 1817, tj. necelý rok po Lazebníkovi sevillském, a Rossini ji zkomponoval na zakázku za pouhé tři týdny. Přesto se mu ve spolupráci s libretistou Jacopem Ferrettim povedlo vytvořit fungující komickou operu postavenou především na klasických typizovaných postavách.

Oslava sto pětadvacátého výročí narození Bohuslava Martinů proběhla v pražském Rudolfinu v režii Lukáše Vasilka a jeho Pražského filharmonického sboru. Na den přesně, 8. prosince, uvedl čtvero kantát na náměty milostného, lidového a duchovního folkloru, nikoli však ustálenou čtveřici kantát z Vysočiny (Otvírání studánek, Legenda z dýmu bramborové nati, Romance z pampelišek, Mikeš z hor).

Marián Chudovský, generální ředitel Slovenského národního divadla v Bratislavě, by se měl jako divadelní režisér v operních domech České republiky objevovat častěji. V Plzni se mu v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Leoncavallových Komediantech podařilo divákům i pěvcům předložit klasické, a přesto atraktivní a čerstvé pojetí oblíbených děl italského veristického repertoáru. V divadle J.K.Tyla se tyto dvě opery neprováděly po mnoho dlouhých desítek let a současná nová inscenace má velké předpoklady k tomu, aby se na dlouhou dobu stala...