Poslední inscenace Smetanova Dalibora byla v Národním divadle před osmnácti lety a měla pouze třináct repríz.  To, že se Dalibor ocitá znovu na repertoáru teprve teď vás nepřekvapí, když si uvědomíte, jak vzácně uvádí operní soubor české opery, které bývaly součástí jeho kmenového repertoáru. Domnívám se, že máme-li si najít své místo na operním slunci, bez českých oper se neobejdeme. Jen se je musíme znovu naučit chápat a interpretovat.

Verdiho opera Don Carlos je jednou ze skladatelových nejzralejších oper. Vznikla jako dvacátá pátá z jeho osmadvaceti oper na francouzské libreto Josepha Méryho a Camilla du Loclea na objednávku pařížské Velké opery. Je Verdiho čtvrtou operou inspirovanou dramaty Friedricha Schillera, předcházely jí Giovanna di Arco, Luisa Miller a I masnadieri (Loupežníci). Její téma je věčné – svoboda jedince i celých skupin lidí v soukolí společenského vývoje, zde v neustálém střetávání moci světské a církevní.

První brněnská operní premiéra roku 2019 patří dílu Giuseppe Verdiho, se kterým dosáhl jednoho z uměleckých vrcholů své tvorby. Don Carlos je mistrným spojením velkolepých sborových scén a intimního dramatu několika málo postav. Inscenace v režii Martina Glasera a hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka je teprve čtvrtým uvedením Dona Carlose v historii Janáčkova divadla a poprvé v kompletní pětiaktové verzi. Premiéra je naplánována na 2. února, následují představení 3., 14. 23. a 24. února, s dalšími uvedeními 2. března a 7. dubna 2019.

Začátek předehry k Rossiniho Popelce zazněl pomalu a zatěžkaně, následující kontrastní část však už byla svižná a tak tomu bylo i nadále. Nebylo pochybnosti o tom, že pěvci i orchestr mají uvážlivě volená tempa zažitá a pokud došlo k menším nedostatkům v souhře, způsobila je jistě především premiérová nervozita.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK po roce znovu uspořádá oblíbený koncert klasické a filmové hudby pod širým nebem v prostorách Valdštejnské zahrady. Ve středu 29. srpna od 17 hodin rozezní zahradu pod Pražským hradem díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a dalších českých autorů. Publikum se může těšit také na melodie Karla Svobody z filmů Tři oříšky pro Popelku a Noc na Karlštejně. Opravdovým bonbónkem na programu bude premiéra Hašlerek, tedy Hašlerových písniček v orchestrální úpravě dirigenta koncertu Jana Kučery.

Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v premiéře experimentální dílo Don G, které by nejsnáze šlo popsat jako jakousi „mozaiku“ útržků z opery, činohry a textů na téma Don Juan. Základem díla jsou činoherní výstupy, ve kterých sledujeme archetypálního Dona Juana během setkání s psychoterapeutkou „Donnou Doktorkou“. Jejich dialogy, v nichž se terapeutka snaží Juana analyzovat a on se ji naopak snaží svést, tvoří „osu“ představení, na niž jsou „navěšeny“ výstupy ze dvou oper na juanovské téma. Základem jsou čísla z Mozartova Dona Giovanniho prokládaná výstupy z méně známé Gazzanigovy opery Don Giovanni, o sia Il convitato di pietra, známé také jako Don Giovanni Tenorio, protože titulní role je, na rozdíl od Mozartovy verze, napsána pro tenor. Práce s jednotlivými operními čísly je poměrně volná, bez vazby na strukturu původních operních děl, takže například v úvodu představení zazní Komturův příchod, po činoherní vložce následuje „šampaňská árie“ atd. Záměrem celého týmu tvůrců (Jan Šotkovský jako autor celé ústřední činoherní osy díla, Magdalena Švecová – scénář a režie, Tomáš Studený – scénář a dramaturgie, a Michal Stránský – scénář a přebásnění některých částí) zřejmě bylo vytvořit fresku obrazů a myšlenek na téma Don Juan a do jediného večera spojit co nejvíce nápadů a pohledů na dané téma. Proto během večera zazní kromě čísel ze dvou uvedených oper rovněž citáty z dalších „juanovských“ textů, například od de Moliny, Petera Handkeho či Alberta Camuse. 

Budova Janáčkovy opery se v této sezóně opravuje a na její představení chodí diváci především do Mahenova divadla. Pro uvedení Fausta a Markéty Charlese Gounoda na libreto Julese Barbiera a Michela Carré nicméně inscenační tým pod vedením uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zvolil zcela netradiční zasazení. Sobotní premiéra proběhla v obří prostoře Pavilonu P brněnského výstaviště. V gigantické kovové hale vybudovali organizátoři stupňovitou tribunu, před kterou se do všech stran otevíral nezměrný potemnělý prostor soustředěný kolem světelného kruhu. Prostor děje (scénograf Pavel Svoboda) sice po většinu času vymezovaly jednoduché pohyblivé kulisy (stěna s okny Markétina domku, stěna se zrcadlem, portál či věžové „tubusy“ s točitými schodišti), nicméně režie využívala celý prostor haly a doplňovala děj v popředí postavami či sborem pohybujícím se kdesi v dálce, takřka na hranici dohledu diváků. Orchestr byl umístěn v dřevotřískové „ohradě“ napravo od a v úrovni „scény“, takže diváci v pravé části tribuny mohli kromě dramatu doktora Fausta sledovat též celý orchestr i s dirigentem jako na koncertě. Již na úvod je třeba vyzdvihnout, že inscenačnímu týmu se skvěle podařilo rozbít tradiční rozdělení divadelního prostoru na hlediště a jeviště kukátkového typu. Prostor vymezený ději nebyl jasně oddělen od hlediště portálem ani oponou a zrovna tak postrádal ohraničení na bocích, kde se ztrácel ve stínech, z nichž přicházeli účinkující, jako by z nezměrných dálek. Prospekt scény tvořila až kovová vrata výstavního pavilonu. I ta však byla v takové vzdálenosti, že postavy pohybující se v jejich blízkosti působily, jako by se nacházely v jiném světě či rovině existence. Světelný kruh a prostor před tribunou pak nepůsobil jako tradiční jeviště, ale spíše jako jeden akcentovaný bod v doširoka se otevírajícím světě, zahrnujícím i tribunu s diváky.

Olomoucký chrám Panny Marie Sněžné byl dějištěm závěrečného koncertu 24. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby. Hlavním dílem večera byla Messa di Gloria pro tenor, bas, sbor a orchestr Pietra Mascagniho, kterému předcházela píseň Vocalise, Op. 34, No. 14 Sergeje Rachmaninova. O provedení děl se postarala Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy, sopranistka Kateřina Kalvachová, tenorista Tomáš Černý a barytonista Jiří Brückler. Představení řídil Jaromír Michael Krygel.

PKF – Prague Philharmonia svůj nedělní koncert pod taktovkou Leoše Svárovského skvěle načasovala - krátce po návratu z koncertního turné v Číně a pouhé dva dny po oficiálním vydání nové desky Bohemian Rhapsody s trumpetistou Gáborem Boldoczkim. To vše mělo pro náročný nedělní program svůj význam...Na koncertech v Číně orchestr několikrát vystoupil právě pod taktovkou Leoše Svárovského, což přispělo k  vzájemnému „vyladění“ mezi orchestrem a dirigentem. Úspěšné vydání nové desky pro vydavatelství Sony Classical zase zcela jistě orchestru přineslo další důvod k sebevědomí. Provedení Velké instrumentální mše Franze von Suppé v pražské premiéře totiž jistou dávku odvahy vyžadovalo.