Národní divadlo a Státní opera patří mezi řadu kulturních scén po celém světě, které kvůli pandemii zůstaly uzavřeny svému obecenstvu. Nyní se však život do opery aspoň na chvíli vrátí a přední čeští operní umělci prostřednictvím televizních kamer potěší ve čtvrtek 30. dubna večer své příznivce. Koncert s názvem Ve zpěvu hledejme úlevu… se ponese v duchu benefice – podpoří krizovou Linku seniorů provozovanou společností Elpida. Operní gala bude v přímém přenosu vysílat ČT art od 20 hodin na televizních obrazovkách a prostřednictvím internetového iVysílání. Živý stream poběží na FB Opery Národního divadla i FB České televize. Celý květen poté bude záznam umístěn na webu České televize.

Po streamingu Smetanovy Libuše v režii Jana Buriana v minulé sezoně vybralo Národní divadlo pro druhý živý přenos další Smetanovo dílo – tentokrát půjde o inscenaci Dalibora, kterou na konci minulé sezony zrežíroval Jiří Nekvasil a scénicky připravil Daniel Dvořák. Live streaming představení proběhne ve čtvrtek 12. března od 19.00 na platformě ARTE Opera Season a bude i tentokrát přenášen na projekční plátno umístěné přímo na náměstí Václava Havla.

Filharmonie Brno chystá na příští dny dramaturgický objev. Málokdo totiž zná Lenoru Antonína Rejchy, velký hudební obraz pro sóla, sbor a orchestr. Od středy do pátku ji bude mít možnost slyšet brněnské publikum v podání Martiny Jankové, Pavly Vykopalové nebo Jiřího Brücklera, Orchestr a Český filharmonický sbor Brno bude řídit šéfdirigent Dennis Russell Davies.

Pucciniho Turandot je opera, kterou autor bohužel nedokončil a zanechal pouhé útržky happyendového rozuzlení příběhu o ledově chladné princezně, již svou chytrostí a především vášnivou láskou získá princ Kalaf. Je obtížná pro svou bohatou inspiraci východní hudbou – jejími melodiemi a instrumentací. Dirigent Jaroslav Kyzlink ve svém hudebním pojetí, poprvé uvedeném 23. ledna v Národním divadle, kladl důraz právě na tyto specifické hudební kvality díla a posiloval právě tyto vlastnosti opery, aby podpořil jinakost Pucciniho Turandot v rámci jeho operní tvorby (a to včetně příbuzně koncipované Madam Butterfly).

Poslední inscenace Smetanova Dalibora byla v Národním divadle před osmnácti lety a měla pouze třináct repríz.  To, že se Dalibor ocitá znovu na repertoáru teprve teď vás nepřekvapí, když si uvědomíte, jak vzácně uvádí operní soubor české opery, které bývaly součástí jeho kmenového repertoáru. Domnívám se, že máme-li si najít své místo na operním slunci, bez českých oper se neobejdeme. Jen se je musíme znovu naučit chápat a interpretovat.

Verdiho opera Don Carlos je jednou ze skladatelových nejzralejších oper. Vznikla jako dvacátá pátá z jeho osmadvaceti oper na francouzské libreto Josepha Méryho a Camilla du Loclea na objednávku pařížské Velké opery. Je Verdiho čtvrtou operou inspirovanou dramaty Friedricha Schillera, předcházely jí Giovanna di Arco, Luisa Miller a I masnadieri (Loupežníci). Její téma je věčné – svoboda jedince i celých skupin lidí v soukolí společenského vývoje, zde v neustálém střetávání moci světské a církevní.

První brněnská operní premiéra roku 2019 patří dílu Giuseppe Verdiho, se kterým dosáhl jednoho z uměleckých vrcholů své tvorby. Don Carlos je mistrným spojením velkolepých sborových scén a intimního dramatu několika málo postav. Inscenace v režii Martina Glasera a hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka je teprve čtvrtým uvedením Dona Carlose v historii Janáčkova divadla a poprvé v kompletní pětiaktové verzi. Premiéra je naplánována na 2. února, následují představení 3., 14. 23. a 24. února, s dalšími uvedeními 2. března a 7. dubna 2019.

Začátek předehry k Rossiniho Popelce zazněl pomalu a zatěžkaně, následující kontrastní část však už byla svižná a tak tomu bylo i nadále. Nebylo pochybnosti o tom, že pěvci i orchestr mají uvážlivě volená tempa zažitá a pokud došlo k menším nedostatkům v souhře, způsobila je jistě především premiérová nervozita.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK po roce znovu uspořádá oblíbený koncert klasické a filmové hudby pod širým nebem v prostorách Valdštejnské zahrady. Ve středu 29. srpna od 17 hodin rozezní zahradu pod Pražským hradem díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a dalších českých autorů. Publikum se může těšit také na melodie Karla Svobody z filmů Tři oříšky pro Popelku a Noc na Karlštejně. Opravdovým bonbónkem na programu bude premiéra Hašlerek, tedy Hašlerových písniček v orchestrální úpravě dirigenta koncertu Jana Kučery.

Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…