V uplynulých letech Metropolitní opera v New Yorku přinášela prostřednictvím přímých přenosů inscenace čerpající z tamní tradice uvádění operních děl zpravidla v interpretačně nekomplikovaném, konvenčním scénickém provedení. Připomeňme třeba nedávné Mistry pěvce Norimberské s městskou ulicí a hradbami vybudovanými v detailu vhodném spíš pro filmové plátno než divadelní jeviště. O to větší očekávání vyvolával plakát na Wagnerova Tristana a Isoldu, který lákal na zahajovací přenos sezóny 2016/2017 kombinací současných kostýmů, tajemné stříbrné masky a magického zatmění slunce na temném nebi.

Neuvěřitelně dlouhých čtyřicet let uplynulo od posledního kompletního uvedení Prstenu Nibelungova v Lipsku. Rodiště Richarda Wagnera je kulturou překypujícím městem a zdejší operní scéna je umělecky prvotřídní. K dvoustému výročí narození skladatele (2013) nemohl intendant divadla a vynikající dirigent Ulf Schirmer zvolit lepší postup, než následné uvedení všech částí tohoto, v mnoha ohledech těžko s něčím porovnatelného, monumentu. Soumrak bohů měl premiéru koncem