Vokální soubor Cappella Mariana vydal u příležitosti svého desátého výročí nahrávku na téma starozákonní Písně písní. Umělecký vedoucí souboru Vojtěch Semerád nakombinoval pro tuto příležitost program, v němž vedle sebe stojí Palestrinova vycizelovaná polyfonně-homofonní technika, myšlenkové bohatství Josquina Despreze a moteta burgundských autorů, kteří v návaznosti na Josquina připravili palestrinovské syntéze ideální zdroj inspirace. Nutno říci, že dramaturgie snímku je velmi zdařilá, uvádí například dvě odlišná zpracování textu Quam pulchra est (od Palestriny a Nicolase Gomberta), a především postupně krásně graduje až ke slavnému Josquinovu motetu Ave Maria…Virgo serena a Gombertově kompozičně košatému Magnificat Sexti et Primi Toni.

Stejně jako v minulých letech zazněl i letos 28. prosince v kostele svatých Šimona a Judy vánoční koncert souboru Collegium Marianum. Letošní název zněl: Andělé a pastýři, Vánoce v barokním Římě a Paříži. Umělecká vedoucí Jana Semerádová sáhla opět do nevyčerpatelné studnice francouzského a italského barokního repertoáru. Vedle známých autorů, jako je Giacomo Carissimi nebo Marc-Antoine Charpentier, zařadila díla méně uváděných skladatelů Francesca Manfrediniho a Carla Ambrogia Lonatiho.

Barokní programy se konají v rámci festivalu Smetanova Litomyšl jako „Večer na zámku v Nových Hradech“ již sedm let. Hlavním obsahem, smyslem a vrcholem je komorní operní představení, ale k návštěvě v historickém objektu manželů Kučerových patří i prohlídka interiérů a zahrady, spojená s pohoštěním a se skutečnou Tafelmusik, hudbou k tabuli, k hostině.

Barokní opera u nás není častým hostem, setkáváme se s ní na jevištích kamenných divadel opravdu jen velmi vzácně. V Národním divadle jsme měli možnost vidět dvě její inscenace v době, kdy opeře šéfoval Jiří Heřman (2006-2011), který měl barokní operu ve svém dramaturgickém programu. Nejprve sám režíroval Monteverdiho Orfea (2007) a o dva roky později operní soubor uvedl Händelova Rinalda. Teprve v minulém roce se k baroknímu repertoáru Národní divadlo málem vrátilo, ale nakonec převzalo plánovanou Radokovu  a Luksovu  inscenaci Vivaldiho Arsildy Slovenské národné divadlo Bratislava. Letošek přinesl hned dvě premiéry, které hudebně připravil a dirigoval specialista (mimo jiné) na starou hudbu Vojtěch Spurný. První z nich, raně klasickou Gluckovu Ifigenii v Aulidě nastudoval v Opavě, tou druhou je plzeňská inscenace Monteverdiho raně barokní opery Orfeo, kterou skladatel  složil  pod názvem favola in musica roku 1607 pro modenský karneval. Vojtěch Spurný nediriguje barokní operu na jevišti historické budovy plzeňského Velkého divadla poprvé. Máme v dobré paměti kouzelné provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas  režírovanou Janem Antonínem Pitínským ve scénografii a kostýmech Tomáše Rusína a Zuzany Štefunkové, které se tu však hrálo, pravda, už před dvaceti lety.

Renomovaný vokální soubor Cappella Mariana vystoupil 10. dubna 2018 v kostele sv. Salvátora Anežského kláštera v rámci 18. ročníku Barokních podvečerů s výjimečným programem nazvaným Quinta Essentia. Do dramaturgie večera vybral umělecký vedoucí ansámblu Vojtěch Semerád hlavní skladatele třetí generace franko-vlámské polyfonie, a zazněla tak jejich mistrovská díla. Zároveň také připomněl 500. výročí úmrtí Pierra de la Rue. Jednotlivé části jeho pětihlasé Missa de Sancta Cruce totiž tvořily základ koncertu a pěvci je prokládali světskými kompozicemi, což bylo osvěžující a posluchačsky přívětivé.

Ve čtvrtek 27. července byla uvedena Ensemblem Damianem v rámci Olomouckých barokních slavností serenata La Senna festeggiant Antonia Vivaldiho. Libretista Lalli zvolil alegorický příběh, ve kterém postavy Zlatý věk a Statečnost hledají ztracené štěstí. Po chvíli se objevuje na scéně řeka Seina, která slibuje dovést postavy k tomu, co hledají. Předkládaným dílem hodlal Vivaldi vyjádřit osobní poctu králi Ludvíkovi a francouzskému národu. Prvky francouzského hudebního jazyka se tak objevují napříč celým dílem, přestože jeho italskost je zcela nezpochybnitelná. Hlas L’Eta dell’oro (Zlatý věk) propůjčila sopranistka Kristýna Vylíčilová, roli La Virtu (Statečnost) ztvárnila altistka Dorota Smělíková a La Senna (Seina) zazněla v podání basisty Jaromíra Noska.

Šestnáctý titul volné a různorodé, cílevědomě budované supraphonské řady Hudba z Prahy 18. století (Music from Eighteenth-Century Prague) přináší poprvé hudbu Jana Zacha. Marek Štryncl nastudoval dvě skladby – uváděné a nahrávané Rekviem a v novodobé premiéře poprvé natočené Mariánské nešpory. Skladby z doby Zachova působení v Praze ještě před odchodem do Německa, tedy díla z přelomu 30. a 40. let 18. století. Napsal je ani ne třicetiletý hudebník, evidentně zručný a již plně orientovaný v dobových stylech. Requiem solemne je koncipováno náročněji a bohatěji, ve své závažnosti a květnatosti odkazuje spíše zpět k hudbě

„Je pravda, že mé skladby nejsou tak dokonalé, aby unikly přísné kri­tice. Nebojím se ryzí a důkladné kritiky, neboť ji považuji za nejlepší učitelku, jež vede k nejvyšší dokonalosti. Ale na neštěstí moje hudba byla posuzována mnohými, kteří rádi mluvili o věci, aniž by jí vůbec rozuměli, jako onen o obru na měsíci. Jejich snaha kárati, nebo spíše závist, předsudek a touha, abych byl sesměšněn, nebyly s to mi vyvrátit dobře uvážené zásady a poučit mě o něčem lepším...“ Přečte-li si čtenář paměti Jana Jakuba Ryby, zůstane v něm kus pachuti z překážek a z bojů s malostí, kterým musel český kantor během svého života čelit. Ryba si byl

Literárních i hudebních zpracování faustovské legendy existuje celá řada; nejslavnější je Goethův Faust, jehož první díl poprvé vyšel tiskem roku 1808. Louis Spohr se v roce 1813, kdy psal svého Fausta, Goethem inspirovat nenechal: komponoval ho na libreto Josepha Carla Bernarda, které vzniklo pod vlivem básní a dramat dvou významných Goethových německých současníků – Friedricha Maximiliana von Klinger (1752-1831) a Heinricha von Kleist (1777-1811). Bernardovo libreto má všechny atributy dobové dramatické tvorby: je pojednáno jako příběh o přátelství, lásce a odvaze, zradě, pýše a lsti; nechybí tu sabat čarodějnic, svatba ani

To, co se před dvěma desítkami let mohlo zdát téměř nemožné, patří dnes k všednodennosti domácího hudebního života: v oboru historicky poučené interpretace patří tato země k velmocím. Až potud, že zdejší specialisté se cizí “hudební jazyky” nejen dokážou naučit, nýbrž jimi i dokonale idiomaticky promlouvat. Velmi dobře se tato skutečnost dá demonstrovat na Collegiu 1704, které v únoru uvedlo