Je 2. leden 1942, koncentrační tábor Terezín. Rafael Schächter uvedl Messa da Requiem Giuseppa Verdiho, zádušní mši za zemřelé, vlastně uctění mrtvých bývalých, současných i budoucích. (On sám byl přesunut 16. 10. 1944 do Osvětimi a zemřel při pochodu smrti na přelomu let 1944/45. Neoficiální provedení muselo být určitě před 6. zářím 1943, kdy byla z Terezína transportována do Osvětimi řada sboristů.) Na počátku jistě nebylo snadné prosadit v židovském ghettu uvedení ryze katolické mše. Nicméně Schächterovi se podařilo spoluvězně přesvědčit, že náboženský obsah přesahuje myšlenka spravedlivého potrestání těch, kteří rozpoutali peklo na zemi, na které dopadne spravedlivý „den hněvu“. Jak aktuální v současné válce na Ukrajině, jež nese znaky genocidy! Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis – Odpočinutí věčné dej jim, o Pane, a světlo věčné ať jim svítí.

Růžový kavalír je jednou ze šesti oper, k nimž Richardu Straussovi vytvořil libreto Hugo von Hofmannsthal. Jeho světová premiéra byla v Drážďanech na začátku roku 1911 a o pět týdnů později, už 4. března, ji hrálo pražské Národní divadlo. Tehdy bývala dramaturgie operních divadel nějaká pružnější, než je tomu teď. Na operu tohoto typu si mohou troufnout pouze velká operní divadla, před třemi lety uvedlo Růžového kavalíra Národní divadlo Brno, v pražském Národním divadle jej v listopadu 1996 úspěšně dirigoval Jiří Kout za režie Juraje Herze.

Do nového roku vstupují sbory Opery Národního divadla a Státní opery i přes trvající zákaz živého hraní s pozitivní zprávou v podobě příslibu hned dvou přímých přenosů v České televizi a připravovanou sérií dokumentů z cyklu Musica non grata.

Ostravskou Rusalku  očekávali mnozí z nás s oprávněnou nadějí. Režisér Radovan Lipus debutoval jako operní režisér v Národním divadle moravskoslezském před třemi lety neobyčejně působivou inscenací Thomasova Hamleta. Dvořákova Rusalka je dalším  postupným krokem v jeho operní kariéře. Režisér Lipus vstoupil do své druhé operní inscenace s týmž již osvědčeným scénografem Davidem Bazikou (šéf výpravy ostravského divadla), jako autorku kostýmů si vybral Ha Thanh Špetlíkovou, choreografickou spolupracovnicí mu byla Jana Hanušová. Inscenaci hudebně nastudoval a premiéru 17. října 2019 také dirigoval Jakub Klecker. Jak víme, volba spolupracovníků bývá  klíčem k budoucí podobě inscenace a režisér má v průběhu jejího vytváření nepominutelné právo veta.

Uvedení Prokofjevovy rané opery Láska ke třem pomerančům po padesáti šesti letech jen a jen potěší. Národní divadlo ať žije! Po stránce dramaturgické je všechno v nejlepším pořádku. Obecně vzato – inscenace, jimž věnuje svou profesionální pozornost operní šéfdramaturg Ondřej Hučín, jsou vždy připraveny perfektně, v současné chvíli si můžete přečíst jeho program k této inscenaci. Kromě Hučínovy podrobné studie o Prokofjevově opeře je vybavený nejen libretem opery, ale také jeho předlohou, textem italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Jen si nejsem tak úplně jistá, nakolik byli s Hučínovými více než zajímavými informacemi průběžně nebo snad spíše s předstihem seznamováni tvůrci inscenace. Co víc, raději to ani nechci vědět. Rozhodující je to, co nám připravili na jevišti a pod ním. Jen se domnívám, že pro české obecenstvo by bylo vhodnější uvést Pomeranče v jazyce jemu srozumitelnějším než je francouzština, do níž bylo libreto ostatně přeloženo z ruštiny.

Jubilejní 25. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby uzavřel páteční koncert v katedrále sv. Václava. Poslední bod programu byl symbolickým pokynutím všem ročníkům minulým, neboť to bylo právě Requiem Giuseppe Verdiho, které uzavíralo vůbec první ročník festivalu a které rozeznělo prostory dómu po pětadvaceti letech znovu. O provedení se postarali Moravská filharmonie Olomouc, Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, sopranistka Nana Miriani, mezzosopranistka Jana Sýkorová, tenorista Tomasz Kuk, který zaskočil za indisponovaného Tomáše Černého, a basista Martin Gurbaľ. Představení řídil rezidenční dirigent festivalu Jaromír Michael Krygel.

V Hudebním divadle Karlín proběhla 28. 6. 2018 premiéra Verdiho Nabucca. Soubor Státní opery Národního divadla v Praze představil nové nastudování oblíbeného titulu, kterým nahradil „dosluhující“ inscenaci z roku 1993 režiséra Karla Němce. Pro nastudování aktuální inscenace byl osloven úspěšný argentinský tenorista José Cura, který se v posledních letech rozhodl zúročit léta své pěvecké praxe jako režisér. Snad právě 

Poslouchat živě prováděného Mahlera je vždycky svátek. Zvláště, když jde o některou z jeho devíti symfonií. V sále Filharmonie Hradec Králové zazněla 25.května stominutová Symfonie č.3 d moll pro alt, chlapecký sbor, ženský sbor a orchestr, samozřejmě v podání domácí Filharmonie pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera, altistky Jany Sýkorové, Českého chlapeckého sboru Boni Pueri (sbormistr Pavel Horák) a ženské části Pražského filharmonického sboru (s Lukášem Vasilkem).

Státní opera uvedla jako jednu z posledních premiér před plánovanou rekonstrukcí Gounodovu operu Romeo a Julie. Toto dílo z roku 1867 je u nás méně známé, než Faust od stejného autora, a z formálního hlediska se může jevit až jako určitá napodobenina tohoto staršího úspěšného opusu. Podobně, jako ve Faustovi, nalezneme i zde velkou valčíkovou scénu, cavatinu zamilovaného tenora, posměšnou píseň

„Má flétnu z čtyřiadvacetikarátového zlata, ale to už je moc měkké,“ zaslechla jsem v tramvaji vysvětlování starého pána, který – stejně jako já – mířil do brněnského Janáčkova divadla na první koncert cyklu Filharmonie v divadle I v pátek 15. ledna. I na plakátech se psalo o mimořádném nástroji, který vlastní Sharon Bezaly. Tato izraelská hráčka má opravdu příčnou flétnu ze zlata, v Brně však představila i