Nové brněnské inscenaci Verdiho Otella není co vytknout, jistě vydrží na jevišti dlouho a obecenstvo mu nebude chybět. Režisér Martin Glaser šel po divadelní stopě spíše zaměřené na monumentalitu vojenského a mocenského prostředí s jedinou kontrastní bytostí, jíž je čistá a milující Desdemona. Scénografie Pavla Boráka vsadila na technické danosti jeviště Janáčkova divadla, na možnost zanořovat scénografické objekty do bočního jeviště nebo horizontálně pohybovat jevištními stoly. Základním scénografickým objektem je monumentální do dáli se táhnoucí kovově patinovaná hradba, od níž se mohou dotvářet další menší prostory i drobné kóje se schody uzavřenými stěnou, která nepustí Otella ani o krok dál. Otellova a Desdemonina ložnice se nápaditě vynoří z podjevištního zázemí. Lůžko potažené rudou textilií s mnoha polštáři se odráží od zlaté stěny. Je to uzavřený intimní prostor určený pouze pro Desdemonu a Otella. Před ním je na ploše jeviště po celé jeho šířce osvětlovací rošt, který dramatizuje dění. Na něm umírá Desdemona, ložnice se ponořuje a prostor kovové pevnosti propouští svými spárami paprsky světla. Velmi působivý konec.

Štafetu festivalů klasické hudby převzal po Pražském jaru národní festival Smetanova Litomyšl. Na svou chvíli se už teď připravuje Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, který začíná přesně za měsíc. Program letošního 31. ročníku od 15. 7. do 6. 8. nabídne koncert Jihočeské filharmonie na jezírku v zámeckém parku, Čajkovského v podání patnáctiletého virtuosa či Harryho Pottera a Rusalku v Pivovarské zahradě.

Dvě páté symfonie, dvě velká „románová dramata“ vypovídající o pohnuté době. Dva existenciální symfonické monumenty, které patří k vůbec nejzdařilejším příkladům tohoto žánru v české a ruské hudbě 20. století. To je koncert, který Filharmonie Brno uvádí tento čtvrtek a pátek pod názvem Kabeláč & Šostakovič: #5. Uskuteční se ve čtvrtek a pátek v Janáčkově divadle, začíná v 19 hodin.

Trojnásobná držitelka Ceny Thálie, sopranistka Jana Šrejma Kačírková, pokřtila ve čtvrtek 23. listopadu na koncertě v Profesním domě MFF své první profilové CD s názvem Kdy láska přilétá.

Pucciniho Bohéma – zaručený kasovní trhák. Jen se musí udělat tak, aby nikoho nezarmoutila. Tedy – aby byl divák na konci hluboce dojat, ale hned vzápětí si řekl: To bylo ale pěkné. Bohéma s rozvernými vstupy těch čtyř mladíků, z nichž dva, básník Rudolf a malíř Marcel, se těší i trápí se svými láskami. Mimořádně přesně vymodelované kontrastní typy postav – každá má zcela odlišný charakter. Žijí ve svém typickém prostředí – v pařížské mansardě, zajdou si do rušné kavárny. Nikdy se nenudí, jsou pořád v pohybu.

Klavírista Lukáš Vondráček minulý týden v otevřeném dopise oznámil, že ruší svoje nadcházející pražské koncerty. Jedním z důvodů je podle něj „dlouhodobě alarmující úrovni české (pražské) hudební žurnalistiky".

Růžový kavalír, přepůvabná, sršatá i sentimentální komická opera Richarda Strausse, patří k těm dílům, která se na našich jevištích objevují opravdu velmi zřídka. V Brně jej viděli před šestatřiceti lety pod taktovkou Jiřího Pinkase a za režie Ilji Hylase. V hledišti jsem zahlédla pana Richarda Nováka, který byl tenkrát svérázným baronem Ochsem a tehdejší Žofii Jaroslavu Janskou, která se střídala s Natálií Romanovou. Hráli tehdy v českém překladu režiséra Karla Jerneka. Růžový kavalír je  konverzační opera a velmi u ní záleží na srozumitelnosti replik, které jsou neskonale trefné. Přesto, že chápu tendenci k téměř výlučnému uvádění oper v originálním jazyce libreta, nemohu se ubránit pocitu, že kdyby čeští diváci více rozuměli těm vtipným jemnostem úžasného Hofmannsthalova textu, cítili by se jistě mnohem lépe. Opera je to velmi dlouhá a titulky nad jevištěm obecenstvu přece jenom značně omezují jeho bezprostřední divadelní vnímání. Musím se přiznat, že v tomto případě bych se přikláněla k paličskému řešení a použila bych ve prospěch konciznější divadelnosti večera odlehčující „elegantní škrty“. Ano, myslím to naprosto vážně.

„Janáček je nesmírně upřímný,“ shrnul dirigent Petr Altrichter hudební řeč skladatele, jehož dílo jej provází od narození po celou dobu studií i kariéry. Přímočarost a emoce proudily z celého čtvrtečního koncertu České filharmonie, který rámovaly dvě Janáčkovy kompozice.

Režisér David Radok není pohodlným spolupracovníkem žádného z divadel. Je známý perfekcionista, který se těžko smiřuje s jakýmkoli kompromisem. Svůj tvůrčí záměr vždy dotáhne až do kýženého konce. Je na divákovi, zda jeho osobité řešení přijme a nakolik se  s ním  ztotožní. Poslední dobou se Radokova osobní dramaturgie vyvinula ke třem večerům složeným vždy ze dvou krátkých oper, dvě inscenace z nich, první a třetí, teď známe z domácího provedení, obě z brněnského Janáčkova divadla. V říjnu 2016 to byl Bartókův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání,  následoval Verdiho Gianni Schicchi s Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy a v pátek 14. června  na ně navázaly Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencův Lidský hlas. Všechny zmíněné dvojice měly svou premiéru v režisérově druhém domovu, jímž je švédský Göteborg, a teprve potom je David Radok  realizoval na jevišti Janáčkova divadla. Režisér inscenuje pouze díla, která jej hluboce osloví. Vybavuji si namátkou jeho Dona Giovanniho, Rossiniho Cestu do Remeše, Lady Macbeth Mcenského újezdu, Vojcka. Z poslední doby také neuvěřitelnou Vivaldiho Arsildu, kterou realizoval před dvěma lety s Collegiem 1704 vedeným Václavem Luksem  v bratislavském Slovenském národném divadle. Její videozáznam, který jsem viděla v pražském Francouzském institutu, mimochodem nedokázal, jak už to tak někdy bývá, zprostředkovat neopakovatelnou atmosféru sugestivního divadelního představení.

Neměla by se dobrá dramata, ať už hudební, divadelní nebo filmová, líčit do detailů. V běžném hovoru, v recenzi, v programovém textu. Jednak je tím konzument sdělení připraven o osobní zážitek, jednak se slovy, opisem, popisem, síla dramatu rozmělní. Nebudu to dělat ani v následujícím textu.