Komediální hudební drama Falstaff, poslední opera téměř osmdesátiletého Giuseppe Verdiho, je jedním z nejobtížnějších inscenačních úkolů. Vrcholné umělecké dílo, pro které skladatel zvolil u něj neobvyklé prostředky. V podstatě tu nenajdeme uzavřená zpěvní čísla, skladatel prokomponovává operu jako celistvý organismus. Geniální libreto Arriga Boita střídá plochy přeplněné textovými sděleními s kontrastními pasážemi rychlých a naprosto stručných reakcí jednajících postav, takže jsou inscenátoři neustále konfrontováni s prudce se měnícími situacemi někdy i paralelně jdoucími vedle sebe, jindy na sebe bezprostředně navazujícími nebo se prolínajícími. Před režisérem a jeho spolupracovníky je jako obvykle téměř nekonečná množina interpretačních možností, hudebně dramatická celistvost opery je až šokující. Dirigent je nucen neustále manévrovat všemožnými v hudbě dosažitelnými prostředky, aby udržel nezbytnou hudební proměnlivost, a přitom dokonalou soudržnost svébytného díla.

Singspiel Kouzelná flétna je Mozartovou nejhravější operou. Není divu, že ji zvolil ke svému opernímu debutu dosud neoperní režisér Miroslav Krobot. Navíc právě Kouzelnou flétnu, tehdy v činoherním hávu, uvedl v pražském Divadle v Dlouhé téměř před dvaceti lety. Rozvernost a vtip vládly jevišti Janáčkova divadla také díky Schikanederovu libretu po celou první část představení. Ostatně právě libretista byl, jak víme, prvním Papagenem, který je hlavním hybatelem komické polohy této Mozartovy opery, přesněji singspielu. Kontrast mezi veseloherní částí a vážnými promluvami Sarastra, nenávistnými áriemi Královny noci i zkouškami odvahy a moudrosti je tu jádrem pudla. Vybalancovat jej do ideálně celistvé podoby je pochopitelně vždy téměř nadlidský úkol.

Dlouholetý sólista Janáčkovy opery Národního divadla Brno Richard Novák oslavil 2. října 2021 90. narozeniny. Na jeho počest budou mít operní diváci možnost zhlédnout speciální představení Prodané nevěsty, ve kterém se v jeden večer představí hned tři generace „Kecalů“: Jan Šťáva, Jiří Sulženko a právě Richard Novák. Představení se odehraje v sobotu 2. dubna v 18 hodin v Janáčkově divadle.

O velkolepé uvedení dalšího z úspěšných olomouckých festivalů klasické hudby se v neděli 19. září zasloužila Moravská filharmonie Olomouc v čele s dirigentem Jakubem Kleckerem, jež ve spolupráci s Českým filharmonickým sborem Brno provedla jedno z nejpřednějších Dvořákových děl – oratorium Svatá Ludmila na text Jaroslava Vrchlického. Podzimní festival duchovní hudby započal tak již 28. sezonu tematicky vzdáním holdu jedné z nejvýznamnějších žen české historie, babičce svatého Václava a manželce zakladatele rodu Přemyslovců – svaté Ludmile, jejíž 1100. výročí od úmrtí si v letošním roce připomínáme. Svoji 76. sezonu touto monumentální hudbou odstartovala taktéž Moravská filharmonie. Takový koncert se pak nemohl konat nikde jinde než v katedrále svatého Václava v Olomouci.

Pucciniho Bohéma – zaručený kasovní trhák. Jen se musí udělat tak, aby nikoho nezarmoutila. Tedy – aby byl divák na konci hluboce dojat, ale hned vzápětí si řekl: To bylo ale pěkné. Bohéma s rozvernými vstupy těch čtyř mladíků, z nichž dva, básník Rudolf a malíř Marcel, se těší i trápí se svými láskami. Mimořádně přesně vymodelované kontrastní typy postav – každá má zcela odlišný charakter. Žijí ve svém typickém prostředí – v pařížské mansardě, zajdou si do rušné kavárny. Nikdy se nenudí, jsou pořád v pohybu.

Koncerty duchovní a staré hudby, komorní i alternativní projekty nabídne ve dnech 3.–28. září 2021 již 18. ročník Svatováclavského hudebního festivalu. Vystoupí mezinárodní interpreti – pianista Federico Colli, kontraaltista Filippo Mineccia, soubor La Grande Chapelle či rezidenční Collegium 1704.

Sedmadvacátý Podzimní festival duchovní hudby uvedl v Olomouci již druhou – a zřejmě poslední – slavnostní mši letošního programu: Messe solennelle en l’honeur de Sainte-Cécile (Slavnostní mši na počest svaté Cecilie) Charlese Gounoda z roku 1855. V dómu sv. Václava zazněla v sobotu 3. října, tedy dva dny před druhou vlnou preventivních nařízení včetně zákazu veřejného zpěvu.

Jedním z nejsympatičtějších projevů zdravého sebevědomí je schopnost s klidem přiznat slabou stránku nebo ukázat, co se nepovedlo. I Osud je vedle Janáčkových pozdějších geniálních dramat tím, co se spíše nepovedlo. Vedení jednoho z nejlepších festivalů u nás jej přesto postavilo do centra pozornosti a zahájilo s ním letošní ročník – Janáček Brno 2020. Jistě, Janáček napsal omezený počet oper a s Jenůfou a dalšími osvedčenými kusy si dramaturgie věčně nevystačí, na druhou stranu Dvořákova Praha letos zahajovala Novosvětskou a Violoncellovým koncertem h moll. Ocenění a velký dík pořadatelům za odvahu riskovat je tedy na místě – a s ohledem na současnou dobu smekám i za to, že vydrželi s nervy a celou inscenaci se zapojením zahraničního týmu dovedli do úspěšného konce.

Václav Luks se svými soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 nastudovali Missu solemnis Ludwiga van Beethovena. Pravděpodobně nejnáročnější Beethovenova skladba vůbec zazněla v roce bethovenovského jubilea v pondělí 7. 9. na festivalu Dvořákova Praha. Objevila se ve zvukové podobě, jaké asi jen tak neuslyšíme a v pokorném pečlivém nastudování. Patří ke skladbám, u kterých ne snad nikdy nestane, aby všechno vyznělo dokonale, i pro nejlepší světové interprety je na hranici sil a pro publikum zrovna tak. Nejenom zpěváci, kteří tradičně proklínají její nezpěvnost, ale i publikum může mít pocit, že přes vynaloženou námahu se nedostavil tak silný zážitek, na jaký býváme zvyklí. Ale je důležité si občas připustit, že prostě existují díla, která žádají výrazně větší koncentrovanost a v současném způsobu práce a stylu fungování na ně prostě nemáme. Nebo alespoň ne v jejich celistvosti.

Růžový kavalír, přepůvabná, sršatá i sentimentální komická opera Richarda Strausse, patří k těm dílům, která se na našich jevištích objevují opravdu velmi zřídka. V Brně jej viděli před šestatřiceti lety pod taktovkou Jiřího Pinkase a za režie Ilji Hylase. V hledišti jsem zahlédla pana Richarda Nováka, který byl tenkrát svérázným baronem Ochsem a tehdejší Žofii Jaroslavu Janskou, která se střídala s Natálií Romanovou. Hráli tehdy v českém překladu režiséra Karla Jerneka. Růžový kavalír je  konverzační opera a velmi u ní záleží na srozumitelnosti replik, které jsou neskonale trefné. Přesto, že chápu tendenci k téměř výlučnému uvádění oper v originálním jazyce libreta, nemohu se ubránit pocitu, že kdyby čeští diváci více rozuměli těm vtipným jemnostem úžasného Hofmannsthalova textu, cítili by se jistě mnohem lépe. Opera je to velmi dlouhá a titulky nad jevištěm obecenstvu přece jenom značně omezují jeho bezprostřední divadelní vnímání. Musím se přiznat, že v tomto případě bych se přikláněla k paličskému řešení a použila bych ve prospěch konciznější divadelnosti večera odlehčující „elegantní škrty“. Ano, myslím to naprosto vážně.