Collegium 1704 uvede spolu s basistou Janem Martiníkem v polovině března v pražském Rudolfinu program složený z děl J. D. Zelenky a dvou Bachů, Johanna Sebastiana a jeho nejstaršího syna Wilhelma Friedemanna. Tři z vás mohou získat po dvou vstupenkách na druhý z koncertů, který se uskuteční v pátek 17. března. Své odpovědi zasílejte na adresu michaela@muzikus.cz nejpozději do 14. 3.

Když jsem v posledních dnech přemýšlela, od kterého českého interpreta bych ráda slyšela Schubertovu Winterreise, nebo kterýkoli další jeho kompletní písňový cyklus, napadala mě pouze ženská jména. Rozhodně by to byla Magdalena Kožená, která v roce 2014 na desku Prayer: Voice & Organ nahrála i několik Schubertových skladeb (mimo jiné geniální hrobnickou Totengräbers Heimweh). Po několikerém poslechu Janáčkových miniatur (Moravian Folk Songs, 2015) jsem si jistá, že by Schubert dostal další rozměry v podání Martiny Jankové a určitě by ve mně budilo velkou zvědavost, jak by s Winterreise naložila Markéta Cukrová.

V první půli večera se představil „rezidenční umělec“ České filharmonie, kterým je švýcarsko-italský pianista Francesco Piemontesi. Tento třiatřicetiletý umělec se již svými úspěchy etabloval mezi hudební elitu střední generace. Kromě laureátství v Soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2007 tkví jeho zásluhy také ve spolupráci s mnoha špičkovými orchestry a dirigenty. V letech 2009 - 2011 byl titulován jako BBC New Generation Artist a svými recitály vyprodal nejeden koncertní svatostánek (newyorskou Carnegie Hall a Avery Fisher Hall, sál Berlínské filharmonie, curyšský Tonhalle, vídeňský Konzerthausu a Musikverein či londýnskou Wigmore Hall).

S blížícím se adventem festival Dvořákova Praha zahajuje tradiční vánoční předprodej na vybraný koncert dalšího ročníku, na kterém zazní Dvořákovo Requiem v podání rezidenčního orchestru festivalu České filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Spoluúčinkovat bude Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka a vokálních partů se ujmou světoví pěvci mladší generace, v čele s devětadvacetiletou sopranistkou Aidou Garifullinou. Vystoupí také uznávaný americký tenorista Michael Spyres a basového partu se zhostí basista Jan Martiník. Koncert se uskuteční v Dvořákově síni Rudolfina ve čtvrtek 14. září 2017.

Do Varšavy jezdíme s Collegiem velmi rádi. A doprava je mnohem jednodušší než let a mnohem pohodlnější než autobus, obzvlášť při letním stavu naší slavné D1. Cesta vlakem utužuje vztahy v ansámblu, protože trvá dlouho a vy tak máte možnost v klidu si popovídat s kolegy, zavzpomínat na staré časy, vyslechnout nové vtipy a probrat stále méně utěšenou politickou situaci, na což v normálním provozu obvykle nezbývá čas. Na zpáteční cestě navíc můžete společně zhodnotit koncert, takže v Praze na nádraží vystoupíte z vlaku s pocitem, že nejste jen námezdný hudební dělník, ale člen souboru, který má svou historii, směr vývoje a dokonce nějakou jednotící ideu.

Z představení Pucciniho Tosky v berlínském Schillerově divadle, kde hraje Státní opera Pod lipami, člověk neodcházel zrovna s nadšením. Obsazení vyvolalo rozpaky, režie (jak už to dnes bývá) budila spíše nechtěný úsměv.

Fakt, že Julietta Bohuslava Martinů nese označení lyrická opera, nemusí mnohdy nic znamenat a pravdou je, že inscenační tým tohoto surrealistického kusu, který Juliettu uvedl v premiéře 28. května v berlínské Staatsoper im Schiller Theater, se s lyričností partitury ani námětu příliš neztotožnil. Informovaní a znalí diváci mohli být překvapeni večerem s krimi zápletkou, bouřícím orchestrem a zuřivě vášnivým Michelem, soudě dle ovací se ale tahle verze Martinů v Berlíně líbila.

V České republice hraje (a nezřídka bojuje o přežití) 16 orchestrů; některé jsou skutečně symfonické, jiné se za ně vydávají, ale mají z ekonomických důvodů menší obsazení. Jeden je příspěvkovou státní organizací, zřizovatelem většiny jsou buďto kraj nebo město, svým významem je hodno pozornosti jen jedno soukromé těleso (Česká filharmonie, Český národní symfonický orchestr, Janáčkova filharmonie

Česká filharmonie oslavila stodvacáté jubileum úctyhodným, přesto však sympaticky civilním způsobem. Čtvrtý lednový den, stejně jako při úplně prvním koncertu v roce 1896, hrála výhradně hudbu Antonína Dvořáka. Tehdy stál za dirigentským pultem, trochu jako sudička nového orchestru, sám autor, nyní to byl Jiří Bělohlávek, již více než tři roky opět šéfdirigent. Sounáležitost s tradicemi a hrdost na ně

Termínově blízké, atmosférou však zcela jiné byly dva zářijové písňové recitály, které potvrdily, že jsou-li písně interpretovány poučeně a poctivě, tak mohou být silnější kartou nežli orchestr nebo opera. Nejdříve však kritika k pořadatelům, promotérům a interpretům. Písňových večerů se koná během roku zoufale málo. Pořadatelé i zpěváci se toho prostě bojí. První kvůli údajně malému zájmu lidí, druzí, protože jen