Česká filharmonie oslavila stodvacáté jubileum úctyhodným, přesto však sympaticky civilním způsobem. Čtvrtý lednový den, stejně jako při úplně prvním koncertu v roce 1896, hrála výhradně hudbu Antonína Dvořáka. Tehdy stál za dirigentským pultem, trochu jako sudička nového orchestru, sám autor, nyní to byl Jiří Bělohlávek, již více než tři roky opět šéfdirigent. Sounáležitost s tradicemi a hrdost na ně

Termínově blízké, atmosférou však zcela jiné byly dva zářijové písňové recitály, které potvrdily, že jsou-li písně interpretovány poučeně a poctivě, tak mohou být silnější kartou nežli orchestr nebo opera. Nejdříve však kritika k pořadatelům, promotérům a interpretům. Písňových večerů se koná během roku zoufale málo. Pořadatelé i zpěváci se toho prostě bojí. První kvůli údajně malému zájmu lidí, druzí, protože jen

Před nějakou dobou k sobě obrátil pozornost, když se dostal do finále dvou renomovaných akcí pro mladé zpěváky, napřed soutěže Plácida Dominga Operalia (2007) a následně pěvecké soutěže v britském Cardiffu (2009), jejíž písňovou kategorii nadto vyhrál. Dalo se tedy tušit, že se objevila osobnost s pěveckým i osobnostním potenciálem. Od té doby se ale basista

Šestatřicetiletý Ivo Kahánek, rodák z Palkovic pod Beskydami, dosáhl již mnohé – před jedenácti lety přesvědčivě vyhrál soutěž Pražského jara, vystoupil na BBC Proms v obrovité Royal Albert Hall, nahrávku Martinů Inkantací nabízí Deutsche Grammophon jako digitální download, hrál s Berlínskou filharmonií, má výborný debut v katalogu Supraphonu, pro stejnou firmu nahrál s Martinou Jankovou Janáčko­vy písně a pro

Česká filharmonie (ČF) bude v sezoně 2015/2016 slavit 120 let! Média u nás a v cizině budou propírat zlomové okamžiky: založení spolku Česká filharmonie v roce 1896, těžká samostatnost v roce 1906, doba Talicha, Ančerla, Neumanna, složitá 90. léta, kdy v roce 100. výročí je dokonce bez šéfdirigenta, ostudné zavržení Jiřího Bělohlávka na počátku 90. let a jeho návrat v roce 2012…  O 120. sezoně České filharmonie hovoří její generální ředitel David Mareček jako o modelové. Je prý první, za kterou se svým týmem plně stojí, která naplňuje

O natočení komorní opery Čím lidé žijí, kterou napsal Bohuslav Martinů pro televizní uvedení počátkem padesátých let v Americe, už se před časem uvažovalo. Nebyl však dostatek úsilí nalézt kapacity a peníze. Teprve až v roce 2014 uzrála situace k jejímu koncertnímu uvedení a pořízení vůbec prvního záznamu, o jehož konkrétní podobě, využití a uvedení na trh však zatím není ještě konkrétně rozhodnuto. Zařazení tohoto díla do nabídky abonentních programů České filharmonie v adventní době (18. 12.) bylo mimořádným a významným pořadatelským

7. listopad  I filharmonici mají právo na odpočinek. Měli jsme volný den. Někteří hudebníci si šli odpočinout na hokejový zápas (NHL), jiní se koupali v hotelovém bazénu, jiní strávili den na pláži a slunili se. Šéfdirigent orchestru Jiří Bělohlávek s Josefem Špačkem a Janem Fišerem se nechali zlákat azurovou modří vody a vyrazili na Laguna Beach. Do cukrárny :-)...

5. listopadu Nálada je dobrá! Cesta do Northridge byla docela náročná - sice to není daleko, ale provoz je v Los Angeles kolem čtrvté hodiny odpolední bývá dost hustý, viz foto. Cesta zpět do Costa Mesa byla oproti tomu balzám na duši. V Northridge jsme hráli tentokrát Dvořákovo Rekviem. Stabat Mater, op. 58 s podtitulem „Oratorium pro sóla, sbor a orchestr“ je rozsáhlé dílo. Jeho provedení v celku trvá asi devadesát minut.  Účinkoval rovněž

Česká operní pěvkyně, držitelka ceny Thálie, světoznámá mezzosopranistka Dagmar Pecková vydala letos na jaře výběr ze svých nahrávek písní Mahlera, Wagnera, Beria a Brahmse. Pod názvem SNY se album drží již pět měsíců v TOP 10 nejprodávanějších alb klasiky. Pecková dokončuje nyní v Bratislavě novou nahrávku se Slovenskou filharmonií, která vyjde u Supraphonu na jaře příštího roku. V průběhu října 2014 zazpívá Dagmar Pecková na třech koncertech společně...

Na podzim uplyne právě 20 let od chvíle, kdy nejproslulejší z našich současných dirigentů Jiří Bělohlávek stvořil z tehdejších studentů vysokých a středních uměleckých škol komorní uskupení, jemuž dal do vínku název Pražská komorní filharmonie. Těleso, z něhož sálalo zapálení, ambice a mladistvý entuziasmus, se vzápětí vydalo na náročnou i úspěšnou pouť velkým hudebním světem, aby se postupem času etablovalo jako jeden z nejvýznamnějších hráčů na vážnohudební scéně... Těmito slovy se začal psát příběh orchestru, který si dnes říká...