Ve druhém představení Dvořákovy Rusalky od nástupu dirigenta Roberta Jindry do funkce hudebního ředitele operního souboru Národního divadla se 9. září změnilo obsazení tří rolí. Prince již představoval předem ohlášený hostující tenorista Pavel Černoch a ve dvojroli Ježibaba–Cizí kněžna se představila mezzosopranistka Kateřina Jalovcová. Z pohledu člověka, který je jen svátečním divadelním divákem, by se mohlo by se zdát, že dva představitelé nemohou na podobě představení mnoho změnit, ale dobře víme, každé jednotlivé představení je vždycky jiné, má nesčetně odlišností, je závislé na momentálním rozpoložení mnoha účinkujících a v setkání s obecenstvem vytváří vždy osobitou atmosféru.

S novou, tentokráte sto čtyřicátou sezonou Národního divadla se vrací do vedení jeho operního souboru jako hudební ředitel dirigent Robert Jindra. Vstupuje podruhé do (skoro) stejné řeky. Hudebním ředitelem opery Národního divadla byl po jednu sezonu 2013/14 v době, kdy ještě působil ve stejné funkci v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (2010–2014). Tenkrát se mu nevyplatilo sedět na dvou židlích a jeho kariéra na domácím poli se přibrzdila. Od sezony 2018/19 začal spolupracovat jako dirigent s Aalto Musiktheater a Filharmonií v Essenu a setrval tam pod vedením hudebního ředitele Tomáše Netopila do července roku 2021. Ihned navázal funkcí šéfdirigenta Státní filharmonie v Košicích a stal se hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Od minulého roku spolupracuje se zahraniční agenturou.

Česká hudební akademie dnes zveřejnila nominace aktuálního ročníku Cen Anděl. V každé z celkem třinácti kategorií je nominována trojice nahrávek či interpretů. Sošky určené od letošního roku i pro klasickou hudbu budou předány na slavnostním ceremoniálu 5. března v pražském Foru Karlín. O ceny se mohly ucházet nahrávky vydané v průběhu uplynulého roku vydavatelstvím se sídlem na území České republiky a s převahou domácích hudebníků.

Opera Juliette nekončí jednoznačně. Skladatel a současně i autor libreta Bohuslav Martinů nechává pootevřené obě dvě protichůdné možnosti: buď se Michel ze svého snění probudí, nebo ne. Buď se vrátí do reality, nebo se rozhodne, že zůstane už natrvalo mimo ni. Režisérka nové inscenace pražského Národního divadla Zuzana Gilhuus naznačila – soudě podle první premiéry 24. března - spíše druhou možnost. Ale možná, že vlastně o výsledek ani tolik nejde; vždyť smysl celé surrealisticky absurdní fantazie spočívá určitě mnohem víc (nebo téměř úplně) už v jejím průběhu než ve vyústění.

Zahajovací koncert 25. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál 21. března 2016 ve 20:00 v katedrále sv. Petra a Pavla, představil nepříliš hraná díla českých hudebních skladatelů dvacátého století. Jako první zazněla třídílná Symfonie č. 7 op. 52 Miloslava Kabeláče, následovala výrazově bohatá a interpretačně náročná skladba Crux pro sólové housle, tympány a zvony Luboše Fišera načež celý koncert uzavřel Dřevěný Kristus Jana Hanuše.

Čerstvé supraphonské album Janáček Moravian Folk Songs je vydavatelstvím avizováno jako nejnovější album sopranistky Martiny Jankové, je však výsledkem vzácné interpretační shody a spolupráce tří umělců. Barytonista Tomáš Král se během posledního desetiletí vyprofiloval jako jeden z nejobsazovanějších zpěváků staré hudby a pianistu Ivo Kahánka netřeba představovat. Zdánlivě nesourodá trojice umělců, dalo by se říct. Pokud se ale posluchač nebojí opustit hudební ná­lepky „mozartovská

Brněnské Národní divadlo zahájilo sezonu slavnostní premiérou k 50. výročí otevření Janáčkova divadla a co jiného pro tento večer zvolit než Janáčkovu Její pastorkyňu. „Jsou plny života motivy každého slova v Pastorkyni,“ tak zní úvodní věta citátu Leoše Janáčka uvedeného ve skvěle vybavené programové brožuře (v níž najdete i rozhovor s Milanem Kunderou, nebo průvodní text janáčkologa Jiřího Zahrádky).

Dalibor, tragická opera ve 3 dějstvích, bývala vždycky zlatým hřebem repertoáru opery Národního divadla. Její premiéra 16. května 1868 byla spjata s poklepáváním na základní kámen pozdější „Zlaté kapličky“ – Národního divadla, kde se záhy stala jedním z titulů, který byl něčím jako „vlajkovou lodí“ operních šéfů. Jeho premiérami se pyšnili operní šéfové Národního divadla – Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil, Václav Talich a po 2. světové válce Otakar Jeremiáš, Jaroslav Vogel a Jaroslav Krombholc, tuto operu řídili špičkoví dirigenti, jakými byli Zdeněk Chalabala, Rudolf Vašata, Bohumil Gregor i další. Prostě Dalibor byl titul, který nezmizel z repertoáru

Inu, Janáček je jeden z nejtěžších. Taková nezávazná feérie jako jsou Výlety páně Broučkovy, s podtitulem Z pražské Vikárky přes Měsíc až k husitům! – to musí Skutři zmáknout levou zadní. Zmákli, levou zadní ne. Už scénografie je tvrdý oříšek. Jakub Kopecký umístil do pozadí jeviště poměrně malý portál, za ním nízký domek s prejzovou střechou, dá se jím na scénu vstoupit jen v podřepu, raději podlézt. Za ním je na začátku schován pijácký umělecký vikárkový sbor – jen mu pivní korbele

Marián Chudovský, generální ředitel Slovenského národního divadla v Bratislavě, by se měl jako divadelní režisér v operních domech České republiky objevovat častěji. V Plzni se mu v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Leoncavallových Komediantech podařilo divákům i pěvcům předložit klasické, a přesto atraktivní a čerstvé pojetí oblíbených děl italského veristického repertoáru. V divadle J.K.Tyla se tyto dvě opery neprováděly po mnoho dlouhých desítek let a současná nová inscenace má velké předpoklady k tomu, aby se na dlouhou dobu stala...