Ingrid Erb

Mozartovy Così ve Stavovském divadle

Trojice Mozartových oper na kvalitní libreta Lorenza da Ponte chodívá v dramaturgických plánech operních divadel často ruku v ruce. Také v Národním divadle tomu tak je a ještě bude, až doplní do svého repertoáru Figarovu svatbu. Po novém Donu Giovannim následovala v sobotu 8. ledna opera Così fan tutte, opět s dirigentem Karstenem Januschkem, který se představil už při premiéře Dona Giovanniho (2021). Ukázalo se však, že jak pro něho, tak i pro orchestr je příběh nevěrných dvojic milenců, Così fan tutte, složitějším oříškem. Považuje-li režisérka Tatjana Gürbaca tuto operu za ze všech tří oper nejhlubší, nejpravdivější, oscilující mezi komedií a tragédií, pak by se patrně slušelo chovat se k jeho hudbě podobně. A to se nestalo. Stěží můžeme zjistit, zda režisérka a dirigent pracovali v propojení nebo paralelně, výsledkem byly dva samostatně plynoucí artefakty, jejichž provázanost nebyla zřetelná. Dirigent si hleděl své muziky a řídil s až pedantskou důsledností výrazně pomalá tempa s ostrými střihy do temp velmi svižných. Orchestr se mu podřizoval poslušně, avšak muzice, již společně produkovali, postupně víc a víc scházela svěžest, vtip, dramatičnost, cit pro divadlo.

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.