Aby byla existence dobré hudby smysluplná, měla by existovat, dle mého idealistického přesvědčení, stejně jako veřejné a státní instituce pro bono publico, nikoliv pro domo sua. Součástí „klasické“ hudby jsou mimo jiné festivaly a orchestry. Zhruba před čtyřiceti lety byl koncertní život jasně rozparcelován. Západní hvězdy vozilo prioritně Pražské jaro, symfonické orchestry hostily hlavně domácí hvězdy s kořením lidí ze zemí východního bloku a „prověřených“ umělců Západu, domácí mohli slyšet „hvězdy“ maximálně v NDR, Maďarsku a Polsku, prominenti a špiclové, někdy i normální občané, dostávali výjezdní doložku na Západ. Po roce 1989 se dominance Pražského jara zprvu zvětšila, ale brzy nabrali dech v Brně, Litomyšli a Ostravě. Zvláště v novém století došlo pod vlivem inspirace z Evropské unie k zákonitému posunu, kdy začaly expandovat tematicky vyhraněné festivaly a síla univerzálních se rozrůznila nebo ochabovala.