Přestože se Smetanovo trio nejvýrazněji profiluje především v interpretaci romantické hudby, pro své nejnovější CD si tentokrát vybralo díla dvou z nejvýznamnějších klasiků moderní hudby 20. století: Maurice Ravela a Dmitrije Šostakoviče.

Kdo byl Pablo Martin Melitón de Sarasate y Navascués? Autor asi 54 opusů, jež komponoval hlavně pro sebe, houslista, nad jehož hrou se prý tajil dech a jehož projev, přes determinaci velikostí rukou (prý proto nikdy nehrál Paganiniho), se zdál být současníkům nepřekonatelný, pravý caballero, milovník žen, který se nikdy neoženil, člověk s velkým srdcem, mnohé podporoval, oslnivý virtuos, jehož hru poznala i Praha a kterému kolem třiceti skladatelů věnovalo svá díla.

„Rád bych teď trochu zvolnil, cestování po mé pětašedesátce bylo opravdu hodně hektické,“ říká Emil Viklický. Tohle hektické období završil albem Together Again, které mu v březnu vydal prestižní německý label ACT (jako prvnímu Čechovi, nepočítáme-li v to jeho spoluhráče s americkým pasem – basistu Jiřího Mráze). Viklického parketou a „poznávacím znakem“ jsou originální zpracování moravských lidovek a také dlouhodobý vztah k Janáčkovi.

Humor a lehkost, který skupina Noční optika vkládá do své hudby, se odrážejí i v rozhovoru s jejími členy. S kytaristou a skladatelem Mirkem Noskem a s flétnistou Štěpánem Zbytovským (na fotu výše) jsme se sešli nad novým albem Astigma, ale dostali jsme se od něj i k pověstným letním sportovně-hudebním soustředěním. Ta totiž k Noční optice patří stejně jako vtipné názvy skladeb a desek.

Budu-li k vám, milí čtenáři, zcela upřímná, ve středu 5. března jsem se vydala do Rudolfina především na Hélène Grimaud a dramaturgii první poloviny koncertu (Grimaud hrála v jeho druhé půli) jsem nevěnovala příliš velkou pozornost. Neodolatelnou návnadou pro mne tento večer byla především výše uvedená, v současnosti nepřehlédnutelná persona francouzské klavírní interpretace. Snad tím příjemnější překvapení na mě čekalo.

Veroniku Böhmovou jsem poprvé slyšel v roce 2000 na ostravské soutěži Pro Bohemia. Bylo jí tehdy patnáct let a naprosto suverénně získala nejen první cenu ve své kategorii, ale také titul absolutního vítěze. A dodnes si pamatuji, že na koncertě vítězů hrála Smetanovu Fantazii na české národní písně, a když dohrála, měli posluchači slzy v očích. Měl jsem tehdy příležitost si s ní chvíli popovídat na závěrečném rautu.

Jarní donátorský galavečer pro festival Struny podzimu bude letos ve znamení vystoupení violoncellového mistra Yo-Yo My, který dne 27. dubna vystoupí ve Španělském sále Pražského hradu společně se svou dlouholetou klavírní partnerkou Kathryn Stott. Yo-Yo Ma do Prahy přijíždí po 21 letech, za tu dobu již ověnčený celkem šestnácti cenami Grammy jako jedna z největších žijících osobností oblasti klasické hudby, kterou s naprostou přirozeností propojuje s world music.

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro má letos své první rezidenční umělce. Těžko dnes můžeme odhadnout, jestli byly na letošním programu nejdříve tři festivalové koncerty Julie Fischer, nebo jestli se tato fenomenální německá houslistka stala první pražskojarní rezidenční umělkyní až poté, co byla na světě letošní mimořádná dramaturgie… Julia Fischer totiž tentokrát přijíždí nejen jako sólistka, ale také jako komorní hráčka ve dvojroli houslistky a klavíristky. Cíl letošní dramaturgie je v tomto případě ale jednoznačný.

Vážení čtenáři, řada z vás poslouchá stanici Český rozhlas Vltava. I když po restrukturalizaci rozhlasu nemá dle mého mínění takové podmínky jako dříve, stále je to u nás nejkulturnější masové médium, které úspěšně naplňuje veřejnoprávní status ČRo. Více než deset let byl pravidelnou součástí dopoledního vysílacího schématu pořad Rondo, v němž kritici a redaktoři upozorňovali na nahrávky klasické hudby.