Svět opery - časopis harmonie

Tři pomeranče bez šťávy

18. květen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Tři pomeranče bez šťávy

Uvedení Prokofjevovy rané opery Láska ke třem pomerančům po padesáti šesti letech jen a jen potěší. Národní divadlo ať žije! Po stránce dramaturgické je všechno v nejlepším pořádku. Obecně vzato – inscenace, jimž věnuje svou profesionální pozornost operní šéfdramaturg Ondřej Hučín, jsou vždy připraveny perfektně, v současné chvíli si můžete přečíst jeho program k této inscenaci. Kromě Hučínovy podrobné studie o Prokofjevově opeře je vybavený nejen libretem opery, ale také jeho předlohou, textem italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Jen si nejsem tak úplně jistá, nakolik byli s Hučínovými více než zajímavými informacemi průběžně nebo snad spíše s předstihem seznamováni tvůrci inscenace. Co víc, raději to ani nechci vědět. Rozhodující je to, co nám připravili na jevišti a pod ním. Jen se domnívám, že pro české obecenstvo by bylo vhodnější uvést Pomeranče v jazyce jemu srozumitelnějším než je francouzština, do níž bylo libreto ostatně přeloženo z ruštiny.

Nabucco výtvarný

5. listopad 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Nabucco výtvarný

Verdiho raná opera Nabucco patří k nejoblíbenějším a nejlépe navštěvovaným operám a není divu, že ji plzeňské Divadlo J.K.Tyla zařadilo do svého repertoáru. Patrně míní novou inscenaci udržet dlouho v hracím plánu, protože obsadilo hlavní role hned třikrát. Jako Nabucca můžeme v průběhu času vidět  Michele Kalmandyho, Pavla Klečku a Nikolaje Někrasova, v roli Abigail Csillu Boross, Ivanu Šakovou nebo Ivanu Veberovou, jako Zachariáše Jana Hnyka, Jevhena Šokala a Františka Zahradníčka, v roli Feneny Beccu Conviser, Václavu Krejčí Houskovou a Janu Foff Tetourovou.

Smetanovský víkend na oslavu sta let od založení Československa

Ach, ta Smetanova Libuše… Severočeskému divadlu v Ústí nad Labem nechyběla odvaha k  uvedení slavnostního národního tableau, ač má jeho operní soubor v dramaturgickém plánu této sezóny pouze dvě operní premiéry (následovat bude Bizetova Carmen). Libuši pečlivě nastudoval Milan Kaňák (řídil premiéru 12. října) a za dirigentským pultem se bude střídat s Milošem Formáčkem. Sbormistrem byl Jan Snítil, který velmi dobře připravil nepříliš početný sbor. Titulní roli ztvárnila Eva Urbanová, její alternantka Eliška Weissová ji vystřídá až 27. října. Libuše bývala jednou z parádních rolí Evy Urbanové, dnes je už spíše odleskem jejích tehdejších úspěchů. Pěvkyně modeluje každý tón svého partu, takže její výkon je jakousi mozaikou různých přístupů pěvecko-technických. Potíže jí dělají souvislejší celky, s námahou a bez patřičně pružné hladkosti pracuje s dynamikou. Závěrečné proroctví jí naštěstí vyšlo bez větších problémů, takže vlastně uspěla. Divadla ji obsazují do rolí, které jsou v této chvíli už na hranici jejích pěveckých možností a ona se tomu nebrání.

Pražský Brouček se na výletě neztratí

Honza hrdina, Duše zvonů, Paní mincmistrová nebo Anna Karenina. I tak by se za hypotetické souhry jistých historických okolností mohla jmenovat jedna z oper Leoše Janáčka. Období hledání nového operního námětu během práce na Janáčkově Osudu v letech 1904 – 1907 rozhodně pro zpětného pozorovatele nenese známky rozhodnosti nebo jasné vize. Janáček se naopak v této době pohyboval ve velkém námětovém rozptylu a zvažoval zhudebnění děl dnes neznámých autorů (K. D. Lutinov, Q. M. Vyskočil), Paní mincmistrovou podle Stroupežnického a Annu Kareninu dokonce rozpracoval, ale zůstalo pouze u skic. Zato následovala dlouhá léta „bojů o Broučka“, jak by se dala nazvat urputná cesta Janáčka k libretu o dvou fantaskních výletech prospěchářského Matěje Broučka, hlavní postavy dvou satirických próz Svatopluka Čecha. Na konci této cesty v roce 1917 byly stohy korespondence s ne méně než sedmi libretisty a partitura dvoutaktových Výletů páně Broučkových, které mají v rámci Janáčkových oper díky několika položkám výsadní postavení.

Figarova svatba ve Stavovském divadle podruhé

Na druhé premiéře Figarovy svatby nás čekalo kompletně jiné obsazení. Figaro Františka Zahradníčka sice nebyl o mnoho charismatičtější než Miloš Horák, ale pěvecky se vzepjal patrně téměř ke svému maximu. Usiloval o stylovost, pečlivě intonačně dokončoval pěvecké fráze. Zuzanka Yukiko Kinjo podala pěvecky vyrovnaný výkon, jen škoda, že se více nesoustředí na kantilénu. Často jí znějí jednotlivé tóny takřka izolovaně, jako by tvořila každý zvlášť. Alžběta Poláčková zpívá svou Hraběnku se značným respektem k této roli, která je snad až příliš prudkým kontrastem k její Jenůfce z Janáčkovy Její pastorkyně, do níž vstoupila před nedávnem na začátku prosince minulého roku. Zatím její zpěv nezní uvolněně. Hraběte má Roman Janál zažitého z předchozích inscenací, byť se i nějaká ta chybička vyskytla. Jeho hlasový projev zabíhá nečekaně až do sforzatových forte v souvislosti s nápadným zesměšňováním postavy. Kateřina Jalovcová je roztomilým Cherubínem, zpívá ho téměř sopránově světlým vyrovnaným hlasem, jen škoda, že ji v některých scénách zastupuje mužský představitel (Cherubín II.), který ze sebe, bohužel, vyloudí i něco podobného zpěvu. Bartolo Jiřího Sulženka má pěvecký a herecký půvab komické figurky z opery buffy, což se jeho partnerce Marcellině v podání Jany Horákové Levicové příliš nedařilo. Koplíkův Basilio v elegantním kostýmu je kompaktní komická figurka vypracovaná pěvecky i herecky, Mlejnkův zahradník Antonio je jako vystřižený ze starých buff, notáře Dona Curzia zazpíval a zahrál Václav Lemberk zněle a vkusně, Barbarina Evy Kývalové si své splnila.

Figarova svatba podle Magdaleny Švecové: Osvětlená svíčkami, zastřešená skleníkem

Další premiérou pražského Národního divadla bude jedna z nejhranějších oper vůbec, Mozartova Figarova svatba. V nastudování Magdaleny Švecové a pod taktovkou Enrica Dovica ji provede Orchestr a Sbor Národního divadla. Jako Figaro se představí Miloš Horák, Jan Šťáva a František Zahradníček, jako Zuzana Yukiko Kinjo, Jana Sibera, jako Hraběnka Marie Fajtová, Alžběta Poláčková, Jana Šrejma Kačírková, jako Hrabě Almaviva Jiří Hájek, Roman Janál a jako host Adam Plachetka, v roli Cherubína se vystřídají Kateřina Jalovcová, Alžběta Vomáčková a Michaela Zajmi.

V Plzni připravují Rusalku ve dvou verzích: dekadentní a dětské

Divadlo J. K. Tyla uvede 8. dubna Rusalku Antonína Dvořáka v režii Tomáše Pilaře a hudebním nastudování dirigenta Norberta Baxy. Nová inscenace by kromě pohádkového charakteru díla měla podtrhnout i hloubku Kvapilova libreta, které se nese v duchu uměleckých směrů fin de siècle: symbolismu, dekadence či impresionismu. Ryze pohádkovou verzí opery pro dětské diváky pak bude chystaná inscenace O Rusalce (premiéra 7. 10. 2017).

Koncert zvaný Pražské premiéry W. A. Mozarta ve Stavovském divadle

Byla jsem na koncertu složeném z částí dvou Mozartových oper Tita a Dona Giovanniho, součásti to nového mozartovského festivalu Vladimíra Darjanina. Zpívali a hráli mladí pěvci a vybraní členové orchestru Národního divadla, dirigoval Zdeněk Klauda. Večer mě velmi potěšil svou mladistvou tvůrčí atmosférou, zjevným napojením všech účinkujících na sebe navzájem, dodržováním základních stylových zákonitostí při interpretaci Mozartovy hudby, okamžitým reagováním na dirigentova

Popelka na červeném koberci ve Stavovském divadle

V pražském Stavovském divadle proběhly 21. a 22. ledna 2016 premiéry Popelky Gioachina Rossiniho (celým názvem La Cenerentola, ossia La bontà in trionfo, česky Popelka, aneb Laskavost vítězí). Tato opera semiseria měla premiéru v lednu 1817, tj. necelý rok po Lazebníkovi sevillském, a Rossini ji zkomponoval na zakázku za pouhé tři týdny. Přesto se mu ve spolupráci s libretistou Jacopem Ferrettim povedlo vytvořit fungující komickou operu postavenou především na klasických typizovaných postavách.

Z mrtvého domu do živého

18. květen 2015 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Z mrtvého domu do živého

Janáčkova poslední opera Z mrtvého domu poutá pozornost i z důvodu záměrného dramaturgického rozvratu standardního operního schématu. Chybí příběh, hlavní hrdinové, výrazná ženská role a vlastně i smrt jako vrchol dramatu. Jako předloha posloužily dokumentárně pojaté Dostojevského vzpomínky na sibiřský trestanecký tábor. Přesto, jak asi leckdo tuší, o nic nepřicházíme. Naopak.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.