Jedním z nejpůsobivějších oratorií v dějinách evropské hudby zahájil včera festival Dvořákova Praha svůj letošní ročník. Dvořákova Stabat Mater byla avizována především jako příležitost pro „hvězdný kvartet sólistů“ nebo taky „hvězdy Metropolitní opery“, jedna z nich ale před pár dny bohužel ze zdravotních důvodů musela odříct, a tak místo tenoristy Piotra Beczaly, kterého si pražské publikum užilo před několika měsíci jako Prince v Rusalce, zpíval tenorový part Richard Samek. A nutno říct, že se zařadil k tuzemským oporám, díky kterým mohl být koncert dobrým zážitkem.

Mělo to být sváteční zakončení třiadvacáté koncertní sezony, koncert měl v plánech název Monument na konec. Orchestr PKF-Prague Philharmonia však Brahmsovo Německé requiem v důsledku úmrtí svého zakladatele nakonec aktuálně věnoval především památce „velkého dirigenta a člověka, profesora Jiřího Bělohlávka“.

Dramaturgická podoba symfonických koncertů na přelomu roku se již nejspíše v českém koncertním teritoriu ustálila: Česká filharmonie preferuje pestrou silvestrovskou směsici prskavkového orchestrálního potpourri kombinovaného s výstupy hvězdných instrumentálních a vokálních sólistů. Rezidenční orchestry v Praze (FOK) a Brně (Filharmonie Brno) sáhly na Nový rok po osvědčené Smetanově Mé vlasti, která nenadchne, ani neurazí, působí poněkud jako z nouze ctnost, ale slavnostnost počátku občanského roku rozhodně propůjčí (Brno), nebo osvědčených a v podstatě

Poslední abonentní koncert PKF – Prague Philharmonia roku 2016 se uskutečnil v pražském Rudolfinu 22. prosince a jenom prostý výčet autorů byl lákavě pestrý – W. A. Mozart, Anton Webern, Richard Strauss, Joseph Haydn, Johannes Brahms. Orchestr řídil šéfdirigent Emmanuel Villaume, sólisty byli hornisté Stefan Dohr a Jan Musil. Proto motto programu „Hornové pastorale“, i když to bylo spíše „Hornové jiskření“. 

Pomyslnou osou letošní sezony PKF – Prague Philharmonia jsou díla Mozartova a Brahmsova, ozdobou pak sólisté nejen ze zahraničí, ale také přímo z řad orchestru. Ve středu 30. listopadu tedy zazněl ve Dvořákově síni Rudolfina program virtuózně-klasický, ale nebyla by to PKF, kdyby jej z hlediska dramaturgie nepojala velmi neomšelým způsobem.

PKF – Prague Philharmonia a její šéfdirigent Emmanuel Villaume zahájili 26. 9. 2016 nadcházející koncertní sezónu po všech stránkách velkolepě: v exkluzívním prostředí Španělského sálu Pražského hradu a s honosně nazvaným programem Císařské gala. Pod tímto atraktivním názvem se skrývala díla čtyř skladatelů – Antonia Salieriho, Domenica Cimarosy, Wolfganga Amadea Mozarta a Johannesa Brahmse, z nichž první tři byli po část svého života skutečně těsně spjati s vídeňským císařským dvorem.

V České republice hraje (a nezřídka bojuje o přežití) 16 orchestrů; některé jsou skutečně symfonické, jiné se za ně vydávají, ale mají z ekonomických důvodů menší obsazení. Jeden je příspěvkovou státní organizací, zřizovatelem většiny jsou buďto kraj nebo město, svým významem je hodno pozornosti jen jedno soukromé těleso (Česká filharmonie, Český národní symfonický orchestr, Janáčkova filharmonie

Neděle 17. ledna: PKF – Prague Philharmonia, 18. ledna – SOČR, 19. ledna – Magdalena Kožená. Spojnicí tří koncertů je časová posloupnost a prostor Dvořákovy síně Rudolfina. Jinak to byly naprosto odlišné večery. Použiji-li metafory nebo spíše nadsázky, koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu se pohyboval v pozemském světě, PKF v oblačné výši a písňový recitál naší nejslavnější umělkyně ve stratosféře.

"Některé domorodé kultury věří, že je za pomoci určitých hudebních vzorců možno ovlivnit činnost a chod nebes," píše skladatel Michal Nejtek v úvodu svého komentáře ke kompozici I Hear the Sky, kterou napsal na objednávku PKF – Prague Philharmonia. Orchestr ji provede v neděli 17. ledna 2016 ve Dvořákově síni Rudolfina spolu s hudbou Richarda Wagnera, Bély Bartóka a Clauda

Závěrečný koncert festivalu Dny Martinů 2015 provedla PKF - Prague Philharmonia, nepatrně doplněná studenty či absolventy HAMU. Koncert byl lehce časově předsunutý, neboť na něm nezněla hudba vánoční, ale plus minus jarní. Už úvodní skladba, Serenáda Bohuslava Martinů H 199 dala najevo, že relativně nízký věkový průměr orchestru jim dovoluje druhý den po příletu z Ománu podat výkon, na němž není znát ani stopa únavy z cesty a tříhodinového časového posunu. Na koncertě,