Režisér David Radok není pohodlným spolupracovníkem žádného z divadel. Je známý perfekcionista, který se těžko smiřuje s jakýmkoli kompromisem. Svůj tvůrčí záměr vždy dotáhne až do kýženého konce. Je na divákovi, zda jeho osobité řešení přijme a nakolik se  s ním  ztotožní. Poslední dobou se Radokova osobní dramaturgie vyvinula ke třem večerům složeným vždy ze dvou krátkých oper, dvě inscenace z nich, první a třetí, teď známe z domácího provedení, obě z brněnského Janáčkova divadla. V říjnu 2016 to byl Bartókův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání,  následoval Verdiho Gianni Schicchi s Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy a v pátek 14. června  na ně navázaly Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencův Lidský hlas. Všechny zmíněné dvojice měly svou premiéru v režisérově druhém domovu, jímž je švédský Göteborg, a teprve potom je David Radok  realizoval na jevišti Janáčkova divadla. Režisér inscenuje pouze díla, která jej hluboce osloví. Vybavuji si namátkou jeho Dona Giovanniho, Rossiniho Cestu do Remeše, Lady Macbeth Mcenského újezdu, Vojcka. Z poslední doby také neuvěřitelnou Vivaldiho Arsildu, kterou realizoval před dvěma lety s Collegiem 1704 vedeným Václavem Luksem  v bratislavském Slovenském národném divadle. Její videozáznam, který jsem viděla v pražském Francouzském institutu, mimochodem nedokázal, jak už to tak někdy bývá, zprostředkovat neopakovatelnou atmosféru sugestivního divadelního představení.

Neměla by se dobrá dramata, ať už hudební, divadelní nebo filmová, líčit do detailů. V běžném hovoru, v recenzi, v programovém textu. Jednak je tím konzument sdělení připraven o osobní zážitek, jednak se slovy, opisem, popisem, síla dramatu rozmělní. Nebudu to dělat ani v následujícím textu.

Po dvou měsících od úspěšné ostravské premiéry Julietty Bohuslava Martinů bude znít tato surrealistická opera znovu. Tentokrát ovšem v jiné podobě, na jiném místě a ve výrazně odlišném kontextu. Brněnské Národní divadlo uvede v pátek 14. června premiéru inscenace režiséra Davida Radoka, který propojí v jednom večeru Martinů Tři fragmenty z Juliette a Poulencův Lidský hlas. V hlavní roli obou kusů se představí Jana Šrejma Kačírková.

Uplynulý rok znamenal pro soubor Janáčkovy opery NdB návrat do opraveného domovského divadla. S ním se do Janáčkova divadla vrátily i úspěšné inscenace Modrovousův hrad/Očekávání, Láska na dálku či Epos o Gilgamešovi/Dido a Aeneas. V nové sezoně, jejíž program právě zveřejnilo brněnské Národní divadlo, připravil jeho operní soubor hned pět premiér.

Weill napsal svůj balet chanté Die sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů, 1933) až po populárních Die Dreigroschenoper (1928) a Austieg und Fall der Stadt Mahagonny (1930). Řada režisérů (a zpěvaček) miluje tento příběh dvou sester, které opustily rodnou Louisianu a vydaly se do sedmi velkých amerických měst v naději, že si za sedm let vydělají tolik, aby si mohly koupit domek na Missisippi. Možnost zpodobnit na jevišti sedm smrtelných hříchů, s nimiž se sestry na své cestě setkají - pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost - je pochopitelně neodolatelná.

Dávný příběh se postupně stává současným, barokní opera se proměňuje v soudobou. První novodobé uvedení Vivaldiho díla Arsilda, jak je připravili ve Slovenském národním divadle v Bratislavě režisér David Radok a dirigent Václav Luks, je krásně vyváženým moderním pohledem na historický umělecký artefakt.

Collegium 1704 provede ve světové novodobé premiéře operu Arsilda Antonia Vivaldiho v režii Davida Radoka. Na evropském turné, které začíná 9. března 2017 ve Slovenském národném divadle v Bratislavě. bude opera provedena poprvé od premiéry v Benátkách v roce 1716. 

Když poprvé jako 28letá zazpívala pedagogovi ve stockholmské Royal Opera School, poslal ji domů. Vrátila se o několik měsíců později, a když se jí zeptal „co budete křičet dnes?“, odvětila „dnes budu křičet Isoldu.“ Přijali ji. Dnes je z ní vítězka soutěže v Bayreuthu a uznávaná wagnerovská pěvkyně. Před představením nemá žádné zvláštní rituály, snad jen ranní procházku se zastávkou v cukrárně. Švédská sopranistka Annalena Persson přijela do Brna, aby zde u příležitosti 90. výročí světové premiéry Věci Makropulos Leoše Janáčka ztvárnila 19. a 20. prosince hlavní roli Emilie Marty v režii Davida Radoka. Využili jsme čas zkoušek a položili jí několik otázek.

Když se Steve Reich poprvé odvážil pokusit o operu, bylo mu skoro šedesát (jako Janáčkovi). Do té doby marně přemýšlel nad tím, jak má opera konce 20. století vypadat. Pár věcí mu bylo jasných už dopředu: bude se v ní pracovat s elektronikou, jako lidovým nástrojem současnosti, bude se v ní hodně mluvit a nápěvky mluvy budou diktovat tvar instrumentální melodie. Definitivně se rozhodl po svém „kvartetu na druhou“ (tedy kvartetu čtyř smyčcových kvartet, z nichž tři hrají ze záznamu) Different Trains (1988). Už zde si úspěšně vyzkoušel zdvojování mluvených frází nástroji v příběhu o různých vlacích, předválečných, válečných i

Mezzosopranistka Katarina Karnéus se pohybuje mezi operou a písněmi se stejnou samozřejmostí, s jakou umí přejít od bel canta k dramatickým rolím. V prázdném předsálí Janáčkova divadla ale působila dojmem, že je pro ni samozřejmé úplně cokoliv. Sešli jsme se dopoledne, kdy už měla za sebou týden usilovného zkoušení dvou mimořádně náročných děl: Modrovousova hradu Bély Bartóka a Očekávání Arnolda Schönberga. Dvojpředstavení připravené ve spolupráci s Operou Göteborg je jedním