U Daniila Trifonova nikdy nevím, čím překvapí. Každý jeho projekt je ale nakonec událostí, dokonce bych dodal, že pokaždé jedním z nejpřínosnějších tvůrčích počinů daného času. Bylo tomu tak se Silver Age s hudbou Skrjabina, Stravinského, Prokofjeva i Destination, jenž dal hudbě Rachmaninova novou identitu, nový smysl. Podobný šok budete mít i s projektem, jenž nasvěcuje hudbu rodiny Bachů, podle mě nevídaným způsobem. Z klávesové diskografie Johanna Sebastiana Bacha jsem měl vždy respekt, ne-li hrůzu. Je bezbřehá a mně se zpočátku jevila neuchopitelná. Až později jsem zjistil, že se opakovaně vracím jen k nahrávkám Glenna Gouda, Murraye Perahii, Víkingura Ólafssona a dalších tří čtyř pianistů. Hned po prvních pěti contrapunctech z Umění fugy jsem k nim přiřadil Daniila Trifonova.

Přestože covid kulturním aktivitám nijak zvlášť nepřeje, bylo Rudolfinum při zahajovacím koncertu 125. sezóny České filharmonie (23. září 2020) zaplněné více než obdivuhodně. Sólistou večera byl totiž Daniil Trifonov, jeden z nejslavnějších a nejosobitějších současných pianistů.

Česká filharmonie otevře 125. sezonu 23. a 24. září koncerty pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova. Ohlášený program jubilejní sezony se nemění, pouze některá zahraniční turné byla zrušena. V souladu s epidemiologickou situací budou platit zvýšená hygienická opatření, omezení počtu posluchačů a upravený režim pro vstup do Rudolfina. K výročí České filharmonie a jejího sídla vychází výpravná publikace Chrám umění: Rudolfinum.

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že zvuk těch největších světových orchestrů je po generace primárně utvářen jejich domovským sálem, kvalitami a charakterem jeho akustiky. Amsterdamský královský orchestr Concertgebouw sídlí od roku 1888 v sále, jenž patří spolu s vídeňským sálem Musikvereinu a Boston Symphony Hall k nejuznávanějším na světě. Nepochybně zcela po právu, vždyť sám Mahler, nadšený zvukem sálu Concertgebouw, prováděl poslední orchestrační úpravy svých symfonií – právě První, Páté a Sedmé – při zkouškách s místním orchestrem tak, aby co nejlépe využívaly jeho akustiku. Pod vedením Mahlerova přítele Willema Mengelberga, jenž orchestr formoval celých 50 let (1895-1945), se pak z orchestru Concertgebouw stalo těleso, jehož autentická mahlerovská tradice je dodnes nezpochybnitelná.

Mahlerova První symfonie je přesně tím typem skladby, na jakém se opravdu poznají kvality orchestru a míra autority a umění jeho dirigenta. Amsterdamský Koninklijk Concertgebouworkest se svým šéfem Danielem Gattim v tom byli na Pražském jaru příkladem nejvyššího standardu.

Den, ve kterém je klavírista Daniil Trifonov ochoten se se mnou setkat, není opravdu nic moc. Nacházím se v Berlíně na Postupimském náměstí (Potsdamer Platz), které samo o sobě nevyvolává v člověku žádný optimismus. Je mrazivý a šedivý únorový den. Jeden z takových, jaké člověk cítil skoro na vlastní kůži v kině při kultovním filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Chladný luxus převládá i v hotelu, kde klavírista bydlí během svého hostování v Berlínské filharmonii. Když vejde do dveří a podá mi ruku, je jedna věc jasná. Ač jsme ve stejném časoprostoru, tak každý z nás kráčí jiným světem. On mne do svého vesmíru pustit nehodlá. Zazvoním, ale dveře zůstanou zavřeny. Zkusím okna, ale kryjí je těžké neprůhledné závěsy. Nezbývá než vylézt na střechu a pokoutně nakukovat dovnitř střešním okénkem. Něco vidím a slyším, ale to podstatné zůstává skryto. Pak se rozezní hudba a na malou chvíli se tajemné dveře pootevřou. Skrze hudbu mohu Trifonovův svět ochutnat, ale zůstat nesmím. Tajemné dveře se za okamžik zavřou a je konec. Takové bylo setkání s Daniilem Trifonovem.

V rámci prestižního mezinárodního divadelního a hudebního festivalu Wiener Festwochen hostila Společnost přátel hudby ve Vídni ve Zlatém sále Hudebního spolku významné těleso ze Spojených států amerických. Pittsburghský symfonický orchestr přiletěl do rakouské metropole se svým hudebním ředitelem, kterým je od sezony 2008/2009 Rakušan Manfred Honeck, jenž na svém postu setrvá po dvou

Od poslední zprávy máme za sebou další tři koncerty. Mimo jiné se sólistou Daniilem Trifonovem, který je naprosto skvělý – jeho výkony včetně tří přídavků, z nichž dva si zkomponoval sám, nadšeně oceňovalo jak publikum, tak i orchestr. Je to něco neuvěřitelného…

Včera jsme měli volný den. Jedna skupina hrála fotbal ve Fukuoce, druhá, větší navštívila industriální Kokuru – opět byly výlety, nakupování či postel. Odpočinek už opravdu všichni potřebovali, program je velmi náročný.

Česká filharmonie v sobotu odletí do Japonska, kde odehraje pod vedením šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka celkem osm koncertů, mimo jiné v Suntory Hall a NHK Hall v Tokiu. Filharmonici zahrají na přání japonských partnerů tradiční repertoár. Vedle české klasiky – Smetanovy Mé vlasti a Dvořákovy Novosvětské – to bude Beethovenova Pátá symfonie, Mendelssohnův Houslový koncert s první japonskou vítězkou Paganiniho soutěže v Janově Sayakou Shoji a Rachmaninovův Druhý klavírní koncert s vítězem Mezinárodní Čajkovského soutěže v Moskvě