Růžový kavalír, přepůvabná, sršatá i sentimentální komická opera Richarda Strausse, patří k těm dílům, která se na našich jevištích objevují opravdu velmi zřídka. V Brně jej viděli před šestatřiceti lety pod taktovkou Jiřího Pinkase a za režie Ilji Hylase. V hledišti jsem zahlédla pana Richarda Nováka, který byl tenkrát svérázným baronem Ochsem a tehdejší Žofii Jaroslavu Janskou, která se střídala s Natálií Romanovou. Hráli tehdy v českém překladu režiséra Karla Jerneka. Růžový kavalír je  konverzační opera a velmi u ní záleží na srozumitelnosti replik, které jsou neskonale trefné. Přesto, že chápu tendenci k téměř výlučnému uvádění oper v originálním jazyce libreta, nemohu se ubránit pocitu, že kdyby čeští diváci více rozuměli těm vtipným jemnostem úžasného Hofmannsthalova textu, cítili by se jistě mnohem lépe. Opera je to velmi dlouhá a titulky nad jevištěm obecenstvu přece jenom značně omezují jeho bezprostřední divadelní vnímání. Musím se přiznat, že v tomto případě bych se přikláněla k paličskému řešení a použila bych ve prospěch konciznější divadelnosti večera odlehčující „elegantní škrty“. Ano, myslím to naprosto vážně.

Barokní opera u nás není častým hostem, setkáváme se s ní na jevištích kamenných divadel opravdu jen velmi vzácně. V Národním divadle jsme měli možnost vidět dvě její inscenace v době, kdy opeře šéfoval Jiří Heřman (2006-2011), který měl barokní operu ve svém dramaturgickém programu. Nejprve sám režíroval Monteverdiho Orfea (2007) a o dva roky později operní soubor uvedl Händelova Rinalda. Teprve v minulém roce se k baroknímu repertoáru Národní divadlo málem vrátilo, ale nakonec převzalo plánovanou Radokovu  a Luksovu  inscenaci Vivaldiho Arsildy Slovenské národné divadlo Bratislava. Letošek přinesl hned dvě premiéry, které hudebně připravil a dirigoval specialista (mimo jiné) na starou hudbu Vojtěch Spurný. První z nich, raně klasickou Gluckovu Ifigenii v Aulidě nastudoval v Opavě, tou druhou je plzeňská inscenace Monteverdiho raně barokní opery Orfeo, kterou skladatel  složil  pod názvem favola in musica roku 1607 pro modenský karneval. Vojtěch Spurný nediriguje barokní operu na jevišti historické budovy plzeňského Velkého divadla poprvé. Máme v dobré paměti kouzelné provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas  režírovanou Janem Antonínem Pitínským ve scénografii a kostýmech Tomáše Rusína a Zuzany Štefunkové, které se tu však hrálo, pravda, už před dvaceti lety.

Sedmnáct nehnutě stojících do světlemodrých šatů oděných tanečnic vztahujících ruku před sluncem za zvuku lahodných smyčců Čajkovského hudby. Tak začal komponovaný večer tří choreografií nazvaný Timeless, který ve dnech 20. a 21. října 2017 uvedl balet Národního divadla jako první premiéru sezony, do níž soubor nastoupil pod vedením nového uměleckého šéfa Filipa Barankiewicze. V rámci šéfovské koncepce ponechal Barankiewicz na repertoáru devět stávajících titulů, k nimž vedle Timeless hodlá připojit Vàmosovo „oprášené“ nastudování Louskáčka (z dob šéfování Vlastimila Harapese), nově pak Marnou opatrnost v nastudování Fredericka Ashtona a Slovanský temperament v nastudování současných mladých choreografů. Celovečerní inscenace Timeless nabízí volné propojení tří osobitých tanečních stylů - od neoklasiky, přes pohybový tanec až po moderní pojetí s prvky klasiky a rituálu. Unikátní je i výběr choreografů, jejichž osobnostní předpoklady umožňují inscenovat bohaté spektrum tanečních a pohybových kreací, pocitů, dynamiky, nálad a síly projevu. Oslovují tak diváka napříč generacemi i tanečními preferencemi – každý si zde může najít to své, eventuálně se obohatit něčím novým.

Státní opera uvedla jako jednu z posledních premiér před plánovanou rekonstrukcí Gounodovu operu Romeo a Julie. Toto dílo z roku 1867 je u nás méně známé, než Faust od stejného autora, a z formálního hlediska se může jevit až jako určitá napodobenina tohoto staršího úspěšného opusu. Podobně, jako ve Faustovi, nalezneme i zde velkou valčíkovou scénu, cavatinu zamilovaného tenora, posměšnou píseň

Příběh o Louskáčkovi a Myším králi E.T A. Hoffmanna, vyjádřený hudbou Petra Iljiče Čajkovského podle scénáře Mariuse Petipy, v choreografii Lva Ivanova (1892) a v pozdější úpravě Vasilije Vajnonena (1934), se stal nedílnou kulturní součástí vánočních svátků na celém světě. V pražském Národním divadle ho počátkem prosince uvedl v autorské verzi tvůrčí tým: Petr Zuska (autor libreta, choreografie a režie), Pavel Svoboda (scéna), Alexandra Grusková (kostýmy), Daniel Tesař

Boitova opera tohoto jména nebývá uváděna často a není se čemu divit, když její úspěch spočívá valnou měrou v rukou představitele titulní postavy. Poté, co Arrigo Boito zkrátil svou původně pětihodinovou operu, jež měla neúspěšnou premiéru roku 1868, po celých sedmi letech na únosnou tříhodinovou míru, započala její mezinárodní kariéra. Mnohdy usiloval o  inscenování Mefistofela operní basista, který toužil předvést své pěvecké a herecké umění v těch nejživotnějších barvách, málokterý pěvec je však přírodou nadán tak, jak tomu bylo u Fjodora Šaljapina nebo u našeho Viléma Zítka. Mefistofeles je role vyžadující univerzální schopnosti vrcholného

Jaké vlastně byly inscenace Carského ruského baletu 19. století, dnes nazývané klasickými? Po více než sto letech se odpověď na tuto otázku hledá obtížně. Pod souhrnný název „zlatý fond klasického baletního odkazu“ si každý z nás vkládá vlastní představy, a to podle svého naturelu a dosaženého všeobecného vzdělání v oblasti historie, literatury, hudby, výtvarného umění, divadla a tance. Činí tak nejen laici - diváci, ale i samotní baletní tvůrci - autoři jevištních realizací baletní klasiky.