Základnou operní inscenace je hudební realizace její partitury, avšak ničím víc než jen její pouhou základnou. V Národním divadle, přesněji řečeno ve Státní opeře, se rozhodli, že koncertně provedou Donizettiho Luciu di Lammermoor. Nový hudební ředitel Státní opery Andrij Jurkevyč tedy nastudoval operu s orchestrem, sborem (sbormistr Adolf Melichar) a vybranými sólisty. V titulní roli se představila Lucie Kaňková, která po svých někdejších úspěších v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech se postupně zúčastnila dalších mezinárodních soutěží a nastoupila slibně se rozvíjející divadelní a koncertní kariéru.

Singspiel Kouzelná flétna je Mozartovou nejhravější operou. Není divu, že ji zvolil ke svému opernímu debutu dosud neoperní režisér Miroslav Krobot. Navíc právě Kouzelnou flétnu, tehdy v činoherním hávu, uvedl v pražském Divadle v Dlouhé téměř před dvaceti lety. Rozvernost a vtip vládly jevišti Janáčkova divadla také díky Schikanederovu libretu po celou první část představení. Ostatně právě libretista byl, jak víme, prvním Papagenem, který je hlavním hybatelem komické polohy této Mozartovy opery, přesněji singspielu. Kontrast mezi veseloherní částí a vážnými promluvami Sarastra, nenávistnými áriemi Královny noci i zkouškami odvahy a moudrosti je tu jádrem pudla. Vybalancovat jej do ideálně celistvé podoby je pochopitelně vždy téměř nadlidský úkol.

Ve čtvrtek 10. února uvede Filharmonie Hradec Králové veřejnou premiéru kantáty pro sóla, sbor a orchestr podle předlohy K. J. Erbena – Záhořovo lože aneb Vykoupení. Toto dílo už mělo svou premiéru televizní a rozhlasovou, obě byly vysílány v době loňských koronavirových opatření, kdy musely být koncertní sály veřejnosti uzavřeny. Nyní se konečně může odehrát premiéra před publikem v sále Filharmonie Hradec Králové. Autorem kantáty je nedávno zesnulý Juraj Filas, jehož památce je koncert také věnován.

Koncertní provedení poněkud opomíjené opery Giacoma Pucciniho Vlaštovka – La rondine bylo připraveno již déle než rok, ale pandemie zasáhla jako u mnoha jiných kulturních projektů. V úterý 18. ledna naštěstí již Vlaštovku mohl představit jako svůj doprovodný program festival Opera 2022 v sále Kočárovny zámeckého areálu Ctěnice na severním okraji Prahy. Městská část Praha-Vinoř, ke které Ctěnice patří a v areálu jsou výstavní i depozitní prostory Muzea hl. m. Prahy, poskytla zázemí pro polokoncertní provedení Vlaštovky a hlavní zásluhy patří Robertu Rytinovi, který pečlivě zpracoval Pucciniho odkaz. Jako vinořský patriot, profesí grafik a také znalec a milovník oper, vpravdě renesanční osobnost, se s láskou věnoval přípravě Vlaštovky jako „světové premiéře komorní verze“. Pucciniho hudba je zde obdivuhodně „organická“, jak se sám skladatel vyjádřil a oslovuje brilantní syntézou klasicistních postupů s hudebním stylem počátku 20. století včetně nových tanečních rytmů.

V lednu nahrála hradecká Filharmonie mimořádný koncert. V premiéře při něm zazněla skladba současného skladatele Juraje Filase Záhořovo lože. Česká televize jej uvede na programu ČT art 15. března od 20:15 hodin pod názvem Filharmonie Hradec Králové a Karel Jaromír Erben. Filharmonie Hradec Králové přizvala ke spolupráci pěvecké sólisty Michaelu Gemrotovou, Michala Lehotského, Daniela Matouška, Filipa Bandžaka a Pražský filharmonický sbor, který připravil Lukáš Vasilek.

Česká hudební kultura doby baroka a klasicismu je zcela unikátním jevem, kterému v naší kultuře náleží čestné místo. Hudba se v pobělohorské době následkem společenských změn stala významným nástrojem probíhající rekatolizace a na hudební vzdělanost nejširších vrstev obyvatelstva byl kladen mimořádný důraz. V návaznosti na bohatou hymnickou tradici předbělohorskou tak v barokních Čechách vznikalo ojedinělé hudebnické podhoubí, z něhož vzešlo neobyčejné množství nadprůměrných skladatelských a interpretačních osobností, které přirozeně nenacházely doma dostatek místa k uplatnění svých dovedností. Vznikl tak ojedinělý jev české muzikantské emigrace vrcholící ve 2. pol. 18. stol. Jen těžko bychom tehdy hledali v Evropě významnější hudební centrum, v němž bychom se nesetkali s hudebníky z Českých zemí. Je rovněž pozoruhodné, že se převážně jednalo  o fenomén nacionálně český, ačkoli k obrazu hudební kultury této země patří nepochybně i produkce jiných národních etnik, zvláště pak českých Němců. Zmíněný nacionálně český charakter fenoménu zdejší hudební emigrace rezonoval ve vlasteneckých kruzích 19. stol., kdy se v národně-buditelské atmosféře rozšířil oslavný étos bodrých českých muzikantů, kteří v cizině šířili slávu české hudby. Zájmu se dočkali především Josef Mysliveček působící v Itálii, bratři František a Jiří Antonín Bendové na dvoře pruského krále, či jejich starší současníci: drážďanský Jan Dismas Zelenka (aniž by byly známy skutečné kvality jeho díla), minorita Bohuslav Matěj Černohorský, speciálního ocenění se dostalo reformnímu tvůrci Manheimské školy Janu Václavu Stamicovi. Dále byla známa jména klavírního virtuosa Jana Ladislava Dusíka, či v Paříži působícího Antonína Reichy, ačkoli v jeho tvorbě nejsou patrny výraznější české kořeny.

Klavírista a skladatel Vlastimil Lejsek (21. 7. 1927 – 12. 3. 2010) byl mužem mnoha zájmů. Mimo sólová vystoupení hrál také v duu se svou manželkou Věrou. Roku 1978 založil Mezinárodní Schubertovu soutěž pro klavírní dua.  Miloval Jesenicko a věnoval mu  nejen řadu  skladeb, ale také zde zanechal nesmazatelnou stopu. Svůj život zasvětil vychovávání  mladé hudební generace (učil i na JAMU), přičemž nezapomínal také