Svět opery - časopis harmonie
Barokní opera u nás není častým hostem, setkáváme se s ní na jevištích kamenných divadel opravdu jen velmi vzácně. V Národním divadle jsme měli možnost vidět dvě její inscenace v době, kdy opeře šéfoval Jiří Heřman (2006-2011), který měl barokní operu ve svém dramaturgickém programu. Nejprve sám režíroval Monteverdiho Orfea (2007) a o dva roky později operní soubor uvedl Händelova Rinalda. Teprve v minulém roce se k baroknímu repertoáru Národní divadlo málem vrátilo, ale nakonec převzalo plánovanou Radokovu a Luksovu inscenaci Vivaldiho Arsildy Slovenské národné divadlo Bratislava. Letošek přinesl hned dvě premiéry, které hudebně připravil a dirigoval specialista (mimo jiné) na starou hudbu Vojtěch Spurný. První z nich, raně klasickou Gluckovu Ifigenii v Aulidě nastudoval v Opavě, tou druhou je plzeňská inscenace Monteverdiho raně barokní opery Orfeo, kterou skladatel složil pod názvem favola in musica roku 1607 pro modenský karneval. Vojtěch Spurný nediriguje barokní operu na jevišti historické budovy plzeňského Velkého divadla poprvé. Máme v dobré paměti kouzelné provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas režírovanou Janem Antonínem Pitínským ve scénografii a kostýmech Tomáše Rusína a Zuzany Štefunkové, které se tu však hrálo, pravda, už před dvaceti lety.
Literárních i hudebních zpracování faustovské legendy existuje celá řada; nejslavnější je Goethův Faust, jehož první díl poprvé vyšel tiskem roku 1808. Louis Spohr se v roce 1813, kdy psal svého Fausta, Goethem inspirovat nenechal: komponoval ho na libreto Josepha Carla Bernarda, které vzniklo pod vlivem básní a dramat dvou významných Goethových německých současníků – Friedricha Maximiliana von Klinger (1752-1831) a Heinricha von Kleist (1777-1811). Bernardovo libreto má všechny atributy dobové dramatické tvorby: je pojednáno jako příběh o přátelství, lásce a odvaze, zradě, pýše a lsti; nechybí tu sabat čarodějnic, svatba ani