Před dychtivě očekávaným prvním vystoupením světoznámého souboru Les Talens Lyriques v Praze, pod taktovkou Christopha Rousseta (Rudolfinum, 29. května), jsem zastihla jeden z jejich nedávných koncertů v Londýně, druhý ve Vídni. Výrazný rozdíl v jejich dramaturgii ukázal pozoruhodnou šířku repertoáru ansámblu.

Velmi působivou inscenaci vzácně uváděné Gluckovy opery Armide nastudovala pro významnou pařížskou scénu Opéra Comique švýcarská herečka a režisérka Lilo Baur; hrál výborný soubor Les Talens Lyriques pod taktovkou jeho zakladatele, dirigenta a proslulého cembalisty Christopha Rousseta. Opera změnila můj názor na Glucka – ne však úplně.

Poslechnout si za pochmurného prosincového večera adventní koncert v londýnské Wigmore Hall bylo vzácné potěšení. Vystoupilo šest členů (včetně tří zpěváků) renomovaného francouzského souboru Les Talens Lyriques, jež řídil jeho zakladatel, vynikající cembalista a varhaník Christophe Rousset. Na programu byl výhradně Marc-Antoine Charpentier (1643–1704) – jak vokální skladby doprovázené třemi violami (dvěmi da braccio a jednou gambou) a varhanami, popř. cembalem, tak instrumentální skladby pro tuto malou sestavu.

Čtyřicátý první ročník jednoho z největších festivalů staré hudby Innsbrucker Festwochen der Alten Musik měl podobnou náplň jako minulá léta, to ovšem neznamená, že by nebyl ojedinělý. Tři barokní opery, mezinárodní soutěž barokního zpěvu a asi čtyřicet koncertů, stáží a jiných aktivit řadí festival v Innsbrucku mezi nejdůležitější letní hudební aktivity v Rakousku.

Trojice dam Mariame Clément (režie), Julia Hansen (výprava) a Lucy Wadham (text) jsou podepsány pod novou scénickou koncepcí barokní semi-opery Henryho Purcella The Fairy Queen v pěti aktech z roku 1692. Originální libreto Thomase Bettertona na motivy Shakespearova Snu noci svatojánské zůstalo a obalilo se moderní adaptací divadla na divadle – průběhu a zkoušek nového představení. Shakespearovo výročí uctilo Divadlo na Vídeňce řadou klasických i moderních inscenací vskutku výrazně a důstojně.

Operní domy v Belgii jsou momentálně v zajetí Wolfganga Amadea Mozarta. To by nebylo nic zvláštního, kdyby se jednalo o libretovou „trojku“ Lorenze da Ponteho (Don Giovanni, Le nozze di Figaro a Cosi fan tutte). Když tyto opery odečteme, tak se nám seznam uváděných jevištních děl salcburkského génia podstatně zúží. Shodou okolností uvedla Opera Flandry v Antverpách předposlední „opera

Tragická opera Jeana-Baptista Lullyho Phaéton měla premiéru 6. ledna 1683 ve Versailles. Šlo o typické dílo své doby – antika byla ve Francii dlouhodobě středem zájmu vyšších vrstev. Libretista Phaétona, významný francouzský dramatik Philippe Quinault, zpracoval ovidiovský námět tak, aby odpovídal požadavkům a potřebám jeho zaměstnavatele – francouzského královského dvora. Jeho text odkazuje nejen k původnímu mytologickému tématu a Ovidiovu zpracování téhož námětu, nýbrž

Tommaso Traetta (1727-1779) je typickým příkladem skladatele, kterého lze najít v každé učebnici dějin evropské hudby, ale jehož hudbu v podstatě nikdo neslyšel. Teprve v poslední době se objevilo...

Představa více než dvouapůlhodinového cembalového recitálu může v mnohém posluchači vyvolat pocit naprosté nevydržitelnosti. Také jen šílený interpret by mohl něco takového publiku provést....

V posledních letech svého života a vlády neměl Ludvík XIV. mnoho důvodů k radosti. Kromě neduhů stáří jej trápily válečné konflikty s Nizozemím a hlavně postupné ztráty potomků včetně zákonitého...